Téměř kompletní ABC – 32.ročník – 1987-88
O časopise ABC bylo na tomto webu napsáno opravdu mnoho 🙂 Ale doposud jsem zde ještě necitoval z knihy Vlastislava Tomana – Můj život s abc – ábíčkem. Napravuji to nyní v pasáži týkající se právě 32.ročníku ABC.
Strana 148: „Normálně, nikoli však normalizačně. Pokud někdo ábíčko z oněch let nezná a nyní si je jen zběžně prohlédne, nemusí s tím souhlasit. Právě s takovým přístupem jsme počítali. V normalizačním období cenzura oficiálně neexistovala, o tom už jsem se zmínil. Za obsah novin a časopisů ručil šéfredaktor, případně vydavatel. Po té, co tiskovina vyšla, nastupovali hodnotitelé z úřadu pro tisk a informace (FUTI nebo ČUTI) s úkolem najít případné prohřešky a nedostatky. Měli toho jistě dost a dost, a tak to leckdy brali „hopem“ – titulní strany, titulky článků, fotky, hesla, znaky, sem tam něco přečetli – a samozřejmě našli. Takový je zákon schválnosti. …. Troufám si tvrdit, že naši čtenáři, zejména dospělí, se tou vnější kamufláží odradit nenechali a dokázali obsah ábíčka přebrat. Klasickým příkladem je například 12.číslo s datumem 26.února 1988 (32.ročník), které připomíná 40. výročí „Února“. Na titulce jsou dva fotozáběry na Staroměstské náměstí a heslo Odkud zněl hlas Února. Uvnitř pak pod tímto titulkem a dovětkem Malý průvodce velkým náměstím najdete hezké vyprávění Heleny a Edy Škodových o domech na Staroměstském náměstí. K tomu ještě na straně dvě zpráva se znáčkem výročí a titulkem Zájmová činnost po západočesku. Obdobně jsme tohle výročí „řešili“ i v několika předchozích číslech. Připletl se nám do toho Milouš (tehdy ještě Miloš) Jakeš, kterého 17.prosince 1987 zvolili za generálného tajemníka ÚV KSČ, a my jsme to povinně otiskli v lednu 1988. S fotkou a stručně.
Víte po tolika letech se asi někomu zdá divné, že se o tomhle zmiňuji. Ti, kteří onu dobu prožívali ve své dospělosti, zřejmě pochopí, proč to dělám. Ale mladé generaci je třeba aspoń naznačit nebo vysvětlit, jaké to kdysi bylo. Jak a jakými cestami jsme se ubírali, abychom ábíčko zachovali a dostali je ke statisícům chlapců a děvčat i dospělých. Třistatisícovou hranici už jsme překonali. Velkou zásluhu na tom měli právě rodiče, učitelé, pionýrští vedoucí a další přátelé ábíčka, kteří všemi možnými cestami a způsoby vystupňovali tlak nejen na svazácké a pionýrské orgány nebo ministerstvo školství a Národní frontu, ale zejména na Ústřední výbor KSČ. Tady se rozhodovalo o strategické surovině, za jakou byl papír považován.
Ale i tady jsme čirou náhodou měli v osmdesátých letech přátelskou duši. Jmenoval se Marian a příjmením (snad) Griegel. Přišel na ideologické oddělení ÚV SSM ze Slovenska a měl mimo jiné na starosti i svazácký a pionýrský tisk. Po čase i on pokračoval na „nábřeží“ k Čmolíkovi. Občas jsme se potkávali a já ho – jak jinak – hecoval kvůli papíru na ábíčko. Obvykle sliboval: „Vydrž, Vlastíku! Už se na tom pracuje …“ a já jen pochyboval. Až jednou jsme se zase potkali, jen se lišácky usmíval, když mi sděloval zajímavou novinku. Dal prý si udělat celostátní přehled o papírenských kapacitách, a co se neukázalo! Papíru je v podstatě dost, ale nepořádek je, jak v jeho výrobě (podle druhů), tak ve využití a rozdělování. Tři sta tisíc ábíček bylo na světě! K tomu, jak víte, ještě i ABC speciály a Déčka ABC.“
Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku archivované číslo časopisu ABC – kliknutím na náhled strany:
Napsat komentář