Téměř kompletní ABC – 16.ročník – 1971-72
ABC 16.ročník z let 1971-72 by mohl být dneškem kompletní. Už 21.11.2014 jsme na tomto webu archivovali 1.číslo tohoto ročníku. A dnes přinášíme přehršel dalších digitalizovaných čísel. Pro www.detske-casopisy.cz je upravil je Michael E. Veliké díky! Ale 16.ročník ABC kompletní není 🙁 Chybí nám digitalizovat ještě 9.číslo. Třeba někdo z návštěvníků tohoto webu …. 🙂
Nicméně dneškem je na www.detske-casopisy.cz archivováno 23 čísel 16.ročníku ABC. Co je obsahem těchto čísel? ABC si drží svůj formát, styl i obsah. Proti předchozímu ročníku žádný zásadní rozdíl. Než dám ale prostor osobám zasvěcenějším, rád bych znímil alespoň komiks PIFÍK, který provázel ABC i tento ročník. Oblíbenost ABC stoupala i díky jemu. Koneckonců v ABC se kreslený seriál stal jeho nepostradatelnou součástí a pomáhal zvedat náklad.
Ve 12.čísle (25.2.1972) 16.ročníku ABC vyšel už 50.příběh „komiksu“ TIKI-TOM KONTRA BOB PUŠKVOREC, který v časopise pravidelně vycházel od září 1965.
Redakce ABC vyzvala své čtenáře, aby poslali svůj vlastní námět k seriálu o této oblíbené dvojici.
OBRAZOVÁ ŠKOLA ABC má sice kořeny v předválečných a válečných časopisech, ale nesporným faktem je, že v ABC ji dokázali posunout o kousek výš.
A málem bych zapomněl! V 10.čísle ABC (21.1.1972) 16.ročníku bylo připomenuté 15. výročí od vydání prvního čísla. Malá nesrovnalost mezi 15.výročím a 16.ročníkem má jednoduché vysvětlení – v roce 1963 byl 7.ročník ABC ukončen v srpnu 8.číslem a v září už vyšlo 1.číslo 8.ročníku. Tím pádem redakce zvládla běhěm roku 1963 vydat „dva“ ročníky.
A co píší o 16.ročníku ABC odborníci? Olga Bezděková v knize PO STOPÁCH KRESLENÝCH SERIÁLŮ – 2.DÍL, strana 30: „V 16. ročníku otiskoval časopis opět fantastický kreslený seriál Zajatec ptáka Mauk (1971-73), který na motivy příběhů L. Platova napsal V. Toman a kreslil O. Procházka. Poutavý příběh se podařilo stejně poutavě přiblížit v podobě kresleného seriálu. Barevný seriál s různě velkými obrázky s textem v bublinkách zaujímal pravidelně celou stránku. Jednou pronikl i na titulní stranu výjev z příběhu s bublinkou, která se vznášela nad obrázkem s otázkou Proč je Petr Vetlugin zajatcem ptáka Mauk? Každé jednotlivé pokračování nese vlastní název a shrnutí předchozího děje. V závěru každé části několik vět epizodu dovypráví.
Děj se odehrává v letech 1916-1936 v Rusku. Ruský vědec Petr Arianovič Vetlugin poslaný do vyhnanství se při pokusu o útěk dostává do podivné teplé neznámé oázy, kde dokonce žijí lidé, ovšem způsobem připomínajícím zvyky kočovníků z tundry z dávných let. Lidé – Děti slunce – jak je začal nazývat, zcela podléhají staré šamance a jejímu muži, kteří udržují Děti slunce v nevědomosti a závislosti na tajemném ptáku Maukovi. Vetlugin se snaží odhalit příčiny tajemství oázy a navázat kontakt se světem. Sžívá se s Dětmi slunce, zápasí se šamankou a jejími intrikami a učí domorodce vyrábět nástroje a ovládat přírodu. Příčina teploty v oáze jej oprávněně znepokojuje, obává se činnosti sopky. Po desítkách let přijíždí záchranná výprava.“
Vlastislav Toman, MŮJ ŽIVOT S ABC, strana 130: „Do 16. ročníku (1971-72) vstupujeme jaksi poklidně, skoro bych řekl v útlumu. Na vlastním ábíčku to snad ani vidět není. Přesto se pod zdánlivě pokojnou hladinou přece jen něco děje, už moc dlouho jsme s časopisem ani o krok nepohnuli. A tak zase začíná ta nepříjemná práce, která znamená chodit, vysvětlovat, přemlouvat, dokladovat, podnikem Mladá fronta počínaje, přes pionýry a svazáky až na Národní frontu a hlavně pak ÚV KSČ. Nelze ovšem vynechat tiskárnu, aby nějakou změnu zvládla, a také se musíme domluvit sami mezi sebou v redakci a s našimi spolupracovníky. Možná že jsem to vzal z jiného konce, ale v redakci jsme už dlouho při kdejaké příležitosti mluvili o tom, co a jak by se mělo dělat. Bývala k tomu nejlepší příležitost, když se konalo nějaké Redakční posezení. Už dávno jsem poznal, že nad všechny redakční porady, ba i ty výjezdní, kdy se kompletní redakce někde mimo Prahu „zašije“ a radí se, nejvíc se vymyslí při neoficiálním redakčním posezení. Tak třeba někdo měl svátek či narozeniny, o Vánocích a silvestru, ba i při jiné příležitosti se redakční kolektiv po pracovní době posadil a slavil, či se jen tak bavil. Některý spolupracovník donesl lahvinku vína, zatímco děvčata nachystala studenou mísu….“
strana 107-109: „Naše celkem (finančně) úspěšná činnost na poli inzerce a reklamy, a samozřejmě i v dalších redakcích časopisů, přivedla vedení podniku k tomu, že byla vytvořena Inzertní a reklamní agentura Mladé fronty (IRA) a vedl ji hlavní iniciátor Josef Kutík. Jako právník tam pracoval Pavel Rychetský, později úspěšný polistopadový sociálně demokratický politik a posléze předseda Ústavního soudu ČR. Sem přešla i naše paní Lukešová. Později měla na starosti naše ábíčko jiná pracovnice, kterou zase vystřídala další, což nám vždy nevyhovovalo. Naše formy inzerce a reklamy byly neobvyklé, spojené právě s modely nebo přílohami, a tak jsme si i nadále většinu zakázek domlouvali sami a IRA hlavně účtovala nebo uzavírala smlouvy, zejména když šlo o velké peníze. V takových případech nás také kolegyně z IRA na jednání doprovázela.
Vzpomínám si, jak jsme jeli do Brna na veletrh a kromě naší Aleny Vítové-Sýkorové za IRA jela Míla Jeřábková. Byly to obě velmi půvabné dámy, navíc Alena černovláska s dlouhými vlasy svázanými do drdolu, Míla obdobně, ale blonďatá, obě pak dlouhonohé. Nevím už, ve kterém podniku se to stalo, ale přijal nás na stánku obchodní náměstek firmy a zatímco já jsem se snažil podat mu základní informace, viděl jsem, jak jeho oči bloudí od jedné mé partnerky ke druhé (seděl jsem mezi nimi). Asi toho moc nevnímal a s lítostí se s námi loučil že se samozřejmě uvidí a tak dále … , zato – prý jaký máme program na večer!?
Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy k něčemu takovému došlo. Inu, nic nového pod sluncem. Kouzlo půvabné ženy bylo někdy důležitým klíčem na cestě k úspěchu při získávání inzerce a reklamy. Jindy zase naopak rozhodovala odbornost našich redaktorů i pomoc přátel a známých.
Zase jsem jako obvykle odběhl a musím se vrátit do roku 1971, kdy jsme chystali velké změny. Vlastně nám v přípravě 17. ročníku moc a moc pomohli, a také o lecčems rozhodli věrní čtenáři.
Tu kampaň – dá-li se to tak nazvat, jsme zahájili již v 8. čísle 16. ročníku (prosinec 1971), protože jsme nic nechtěli nechat náhodě. Věděli jsme totiž, že když uskutečníme všechny naše představy o ábíčku s déčky, pak musíme zvýšit cenu časopisu, čili zdražit, a to o „nepředstavitelnou“ korunu! Stručně řečeno ze dvou korun na tři, tak jsme to s ekonomy z MF spočítali. Tenkrát se už sice leccos zdražovalo, ale „nahoře“ stále převažoval názor, že časopisy pro děti to nebudou. Jejich ekonomika se dokonce řešila tzv. zápornou daní, což znamenalo, že stát vydavateli daň naopak platil (vracel) a prakticky to byla dotace. Výše závisela pochopitelně i na tom, jak se časopis prodával a jakou měl remitendu.
Vše souvisí se vším, a to platilo i tady.
Jako šéfredaktor jsem samozřejmě odpovídal i za ekonomiku časopisu a musím přiznat, že zpočátku jsem tenhle systém se zápornou daní nemohl pochopit. Časem jsem však jeho určité výhody uznal. Ovšem v našem případě, kdy jsme usilovali o zvýšení ceny, se to stalo problémem. V té koruně navíc bylo samozřejmě zakalkulováno rozšíření časopisu o další stránky – a o přílohy-déčka. V kalkulaci jsme uváděli, že to bude z ceny nejméně 50 haléřů na výtisk. Při nákladu asi 130 000 výtisků x 24 čísel za rok to dělalo 1 560 000 Kčs. A ty jsme museli cenovému úřadu vykázat jako peníze vložené do výroby! Dnes se zdá, že padesátník je zanedbatelná suma, ale v oněch dobách se za něj opravdu leccos pořídilo. A byla tu ještě další možnost, jak získat peníze na přílohy navíc – inzerce a reklama! Když jsme pár let předtím (při 10. ročníku) sezvali významné výrobní a distribuční podniky a nabídli jim své možnosti, tvářili se někteří jejich představitelé nevěřícně. Dělat reklamu v časopisu pro děti?
Nenabízeli jsme totiž jen běžnou plošnou inzerci a reklamu, ale chtěli jsme ji prezentovat na našich přílohách, na vystřihovánkách, v různých soutěžích a akcích. Ukazovali jsme příklady z Frosi a jiných zahraničních časopisů. Například zástupce tehdejšího Obchodu průmyslovým zbožím (OPZ) jsme nepřesvědčili, i když naši nabídku ocenil jako zajímavý počin – a u toho zůstalo.
Naproti tomu šéfovi propagace generálního ředitelstvi Tukového průmyslu (TP) panu Runštukovi se naše nabídka líbila a společně s pracovníky dalších podniků, například ing. Zemanem z generálního ředitelství Pekáren a mlýnů nebo panem Kolářem z generálního ředitelství Mlékárenského průmyslu, jsme spolupráci rozjeli. Dokonce dlouhodobou a pro nás finančně výhodnou! Když jsme na závěr roku všechno spočítali, jak jsme museli, ukázalo se, že jsme za kalendářní rok kromě „povinných“ peněz investovali do déček další milion korun! Celkem tedy na dva půl milionu korun – a to už byla v sedmdesátých letech pěkná suma! Dnes by se taková částka dala násobit až desetkrát.
Musím se o tom všem zmínit, abyste měli představu, za jaké situace jsme dělali přípravu sedmnáctého ročníku obohaceného o déčka. Bylo dobré opřít se o čtenáře a jejich rodiče, případně i učitele a další „dospěláky“ – pionýrské vedoucí a různé funkcionáře. K tomu byla určena prajednoduchá akce „věrných čtenářů“: v osmi číslech ABC byl uveřejněn kupon na vystřižení „Čtenář ABC“. Za tři kupony jsme slíbili jeden ze dvou druhů aršíků suchých obtisků s postavičkami Pifa, Pifíka, Herkula a dalšími motivy. Každý čtenář si měl kromě kuponů poslat i ofrankovanou obálku se svou adresou – a na papír připsat i svůj názor na rozšíření ábíčka a zvýšení ceny. Výsledek téhle ankety dopadl jako kterékoli volby v oněch dobách – 99,9 % bylo pro zvýšení ceny. Dostali jsme tenkrát dopisy od 20 000 čtenářů (!) a rozeslali jim celkem 45 000 aršíků, asi dvakrát jsme je museli dotiskovat. Pamatuj u si, jak jsme v redakci v Senovážné ulici obvykle dvakrát týdně usedli k pytlům s dopisy čtenářů, rozřezávali je a do návratových obálek vkládali aršíky. Někteří čtenáři posílali i šest kuponů, aby měli oba aršíky, jiní zase přehlédli požadovanou velikost obálky (obvykle poslali malou), a tak jsme to museli udělat za ně. Pošťáci k nám extra zajížděli i mimo normální roznášku. V 1. čísle 17. ročníku jsme se proto právem pochlubili, že to byla největší anketa jakou jsme kdy v ábíčku měli – a myslím, že ani později překonána nebyla.“
Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k dokreslení souvislostí kolem vydávání časopisu ABC v letech 1971-72, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE dolů pod náhledem titulní stránky.
Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny strany archivovaných čísel ABC – kliknutím na náhled strany:
Napsat komentář