Ing.Karel Pacner je celý profesní život jedním z nejlepších popularizátorů vědy. Jeho velkým životním zážitkem byla osobní účast na startu Apolla 11 v červenci roku 1969. Po roce 1989 se začal věnovat taky nejnovějším dějinám a špionáži. Nabyté znalosti uplatnil ve čtyřech desítkách knih.

Dnes jsem sáhl po knize o 448 stranách, kterou vydalo v roce 2012 nakladatelství  ACADEMIA v edici PAMĚŤ.

Z autobiografické knihy ŽIVOT NOVINÁŘE s podtitulem „TO JE TEN, CO BYL NA STARTU AMERIČANŮ NA MĚSÍC“ kde „píše o všem, na co si vzpomněl“ jsem vybral pasáže, ve kerých se zmiňuje o časopisech pro děti a mládež.

“ … Od konce zimy 1946 jsem opět chodil do školy, učení mně šlo, na potíže se nepamatuji. Hodně jsem četl, každý týden jsem chodil do místní veřejné knihovny pro nové knížky. Začaly vycházet nové časopisy – Vpřed a Junák. Rodiče souhlasili s tím, že mi je budou platit, takže si je mohu nechávat.

Nejvíc mě přitahovaly příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara. Nebyl jsem sám – Foglar a jeho Rychlé šípy zajímaly každého kluka a holky, které jsem znal. „Šípáci“, jak jsme jim říkali, byli čestní a féroví kluci, náš vzor. V Junáku a potom  v časopisu Vpřed vycházely jako komiks a taky Stínadla se bouří jako román na pokračování, který se dal vystřihovat – později jsem si Stínadla nechal svázat. Od Míly Heidlera jsem si půjčil staré foglarovky z doby předválečné a zhltl je. Dokonce jsme s kluky založili klub časopisu Vpřed, ale po čase jsme se rozešli. Možná proto, že nás přijali do Junáka a my bychom neměli na všechno čas. Junák byl český název pro světovou skautskou organizaci.

Ovšem na Rychlé šípy a Foglara jsem nikdy nezapomněl. Když vycházel tento obrázkový seriál v roce 1968 v sešitech, kupoval jsem je, listoval v nich a vzpomínal, půjčoval kamarádům, až se někde ztratily. A když v roce 1990 vyšel jako kniha, okamžitě jsem ji koupil a věnoval synovcům. Byl v tom kus dětství, který už nešlo vrátit. …“

„… Koncem února 1948 se chopili moci komunisté. Moc jsem tuhle změnu nechápal, bylo mi dvanáct. Babička Anna, která byla hodně pobožná, to prožívala těžce. Dodnes ji vidím, jak měchačkou šťouchá brambory, slzy jí tečou a říká: „Ti komunisti, ti neznabozi! Zavřou kostely jako v Rusku!“

Poprvé jsem pochopil, že se něco změnilo, když v deníku Právo lidu přestal vycházet kreslený seriál o Pepku námořníkovi, který strašně miloval špenát – jako já. Byl americký. Později se sloučily mé časopisy – vznikl jeden s názvem Junáci, vpřed. To byl začátek tlaku na likvidaci skautingu, o němž jsme neměli tušení.

Jeden dělník, který jezdil do továrny v Klatovech, si navlékl modráky, na rukáv červenou pásku, a s puškou v ruce chodil hlídat železniční most přes Jelenku. Tak se zrodil milicionář, který o dělnickou profesi už nezavadil, vstoupil k policii, která se nazývala Sbor národní bezpečnosti (SNB). Možná, že později přestoupil ke Státní bezpečnosti (StB), protože nakonec chodil jenom v civilu, a lidé se ho báli. …“

„… Tatínek měl primitivní rozmnožovací stroj, který nepoužíval. A proto jsme se v létě 1949 pustili do vydávání skautského časopisu Pochodeň. V historii janovického skautingu, kterou sepsal v roce 2009 Míla Heidler, uvádí:

„Družina Ostřížů začíná 10. června vydávat oddílový časopis Pochodeň. Hlavní redaktor je Karel Pacner, časopis píše na stařičkém psacím stroji svého otce a rozmnožuje se na stejně starém ručním cyklostylu. Blány, papíry a barva byly poloilegálně nakoupeny v místním papírnictví (povolení nám vystavil předseda Svazu české mládeže – bývalý skaut). Do konce roku vyšlo 6 čísel Pochodně. Titulní stránku a záhlaví vytvořil Olda Dvorský, Časopis obsahuje zprávy z oddílu, sdělení vedoucího oddílu, zajímavosti a povídky. Samozřejmě žádné povolení úřadů nemáme. Inspirovali jsme se časopisem Orlí pero, který vydával vedoucí plánických skautů Pepa Batelka.“

Neskautům jsme Pochodeň prodávali. Nabízel jsem ho i u školy, ale když se to dověděl ředitel Pavlík, zavolal si mě a zakázal mi to. Navíc jsem tam měl článek o tom, jak Američané osvobodili v květnu 1945 Janovice, napsaný podle vzpomínek mé babičky.

Skautovali jsme, i když se množily zprávy, že Junák komunisté rozpustili. V létě 1950 jsme dokonce postavili na břehu řeky Pstružné pod hradem ve Velharticích Tábor zapadajícího slunce – opravdu symbolický název. V polovině tábora si pro mě přijel tatínek a na mém místě ve stanu se uvelebil bratr Mirek. Těžko jsem odjížděl, ale musel jsem. Tatínek jel na dovolenou do nějakého hotelu v Krkonoších a nechtěl tam být sám. Maminka musela vést obchod.

Na podzim jsme ještě uspořádali velký táborák za Janovicemi pod skálou a lesem, jemuž se říká Amerika. Potom nám poslal strašlivou zprávu bývalý vůdce oddílu Karel Krátký, který studoval v Praze: Začátkem července byla činnost Junáka z rozhodnutí Československého svazu mládeže (ČSM) ukončena.

My jsme žádnou oficiální zprávu nedostali, ani v novinách jsme nic nenašli, proto jsme pokračovali ve schůzkách v klubovně v parku dál. I když už nás bylo méně – někteří chlapci dosáhli patnácti let, kdy už nemohli skautovat, jiní se báli.

Začátkem roku 1951 jsme ještě vydali první číslo třetího ročníku Pochodně. Lidé na národním výboru, někteří z nich odrostlí skauti, nám tiše fandili. Komunisty jsme nezajímali, nebyli jsme pro ně nebezpeční.

Dne 27. února přijela do janovické školy okresní vedoucí Pionýra a pokusila se založit tuto organizaci. Ze dvou stovek dětí se jich přihlásilo 36.

„Přitom jí nějaká dobrá duše informuje o Junáku a tak jde najisto,“ psal Míla Heidler. „Vyzvedává z vyučování Karla Pacnera a Vášu Soukupa a seznamuje je s tím, že neexistují a žádá je o vydání majetku. Jdou pak společně za Mílou Heidlerem, který má klíče. Začíná soupis majetku do nejmenších detailů, dokonce odhaduje i množství dřeva za klubovnou. Později z práce přichází Standa Heidler a po ostré diskusi či spíše hádce vyžaduje potvrzení o převzetí majetku. Vedoucí Pionýrské organizace slibuje, že je přepíše na stroji a pošle, ale nikdy slib nedodrží. Večer po jejím odjezdu skupinka ,zlodějů‘, kteří mají náhodou zapomenuté druhé klíče, odnáší z klubovny vlajky, příručky a další drobnosti.“

Všechny tyto věci jsem dal do krabic k nám na půdu a v létě 1968, když se Junák obnovoval, jsem je předal Oldovi Dvorskému a Mílovi Heidlerovi. …“

“ …. Na jaře se obnovil Junák, zakázaný komunisty. Doma v Janovicích jsem předal Oldovi Dvorskému a Mílovi Heidlerovi, kteří zakládali opět oddíl, kroniky a další písemnosti dosud skladované na naší půdě, aby mohli plynule navázat.

Začal jsem se scházet s dr. Karlem Průchou, starostou Junáka, synem našich školníků na klatovském gymnáziu. Zařídil jsem, že s ním vyšel v MF velký rozhovor. Potom jsme spolu byli ještě trochu ve styku. Když se obnovoval časopis Junák, byl to on, kdo chtěl, abych ho vedl. Odmítl jsem, protože to nebyla moje parketa, dětský časopis bych řídit nedovedl. Stal jsem se aspoň členem redakční rady a napsal jsem tam několik článků. Někdy na přelomu 1969–1970, s nástupem normalizace, soudruzi opět skautskou organizaci zrušili, a tím padl i časopis. Přejmenoval se na Stezku, potom na Pionýrskou stezku.

Panovalo ohromné nadšení pro svobodnou republiku. Státní banka přišla s tím, že by bylo třeba obnovit její zlatý poklad. Lidé na něj přispívali vším možným. V kronice Janovic je zápis: „Dne 2. srpna věnoval první zlato pro republiku janovický občan p. Karel Pacner přívěsky s kameny a zubní korunky o váze 20 gramů.“ Na to jsem pyšný – tatínek byl vždycky vlastenec, i když o tom nikdy nemluvil. Já jsem žádné zlato neměl, ale z honoráře za první knížku jsem na příslušný účet poslal asi pět tisíc korun. Když však nastoupili normalizátoři, rozpustili tenhle poklad tuším do stavby silnic a dálnic. To jsme všichni brali jako podraz. … „

„… mi Syruček napsal: „Letáků Mladé fronty jsme na Zbraslavi vytiskli za osm dní asi 80 tisíc. Rozvážely je náklaďáky z radotínských podniků, jako byly cementárny, továrna Janko a další po jižních a západních Čechách, distribuci organizoval Středočeský kraj. Kontakt s pražskou redakcí zajišťoval Jiří Táborský, šéfredaktor časopisu Věda a technika mládeži. Hlídali nás zbraslavští policajti.“

Podrobnosti o vydávání Svobodné MF v Praze bohužel neznám. Lidé, kteří by o nich mohli vědět, už nežijí.

V malé tiskárně u nuselského mostu jsme zůstali asi deset dnů. Když se vrátil prezident Ludvík Svoboda s internovanými politiky z Moskvy, trvalo ještě nějakou dobu, než okupanti budovu redakce a tiskárny v Panské uvolnili. Jenže hned jsme tam nesměli. Všechno bylo strašně znečištěné. Před námi museli nastoupit hygienici a uklízeči. Když jsem se konečně vrátil do své místnosti, zjistil jsem, že ze zásuvky stolu mně ukradli fotoaparát, ale expozimetr tam nechali. Papíry na stole zůstaly netknuté, stejně jako kosmonautický archiv v malém temném kumbálu. Přičítal jsem to tomu, že jsem tam měl některé sovětské noviny a nad stolem velkou ruskou mapu – Karta Luny. V archivu bylo také hodně výstřižků v ruštině. Ostatní na tom byli ještě hůř, zvláště fotoreportéři, kterým navíc vyrabovali archiv. …“

„…Český inženýr byl přesvědčen, že když vymyslí šikovnou metodu, stačí jich mnohem méně. Když poslal Heyerdahlovi dokumentaci o svém pokusu, dostal od něho v roce 1986 pozvání, aby s ním jel na Velikonoční ostrov a tam to vyzkoušel.

Ovšem to bylo složité. Velikonoční ostrov patřil Chile, kde se před třinácti lety ujal po krvavém převratu moci pravicový generál Augustin Pinochet a s levicí krutě zatočil. Státy sovětského bloku jeho režim neuznávaly.

Pavlovu cestu nakonec probojovala Jitka Macháčková, zástupkyně šéfredaktora časopisu Věda a technika mládeži. Jak se jí to podařilo a kdo všechno musel souhlas podepsat, nám neřekla – ostatně nikdo to od ní nechtěl. Byli jsme rádi, že se to povedlo. S chilským vízem zřejmě pomohl Heyerdahl“ …

A dovolím si citovat i z jeho další hnihy  – 468 stran, vydalo v roce 2014 také  nakladatelství  ACADEMIA v edici PAMĚŤ – LIDÉ V MÉ PAMĚTI. Velmi čtivé maximedailonky skvělých lidí, kteří ve svém oboru vynikli.

Při představování Václava Pačese, který byl v letech 2005–2009 předseda Akademie věd České republiky Karel Pacner nezapomněl zachytit:

“ …. „Musím se přiznat, že jsem studium dost flákal,“ prozradil profesor Pačes. „Hodně času jsem totiž věnoval skautingu, byl jsem ve vedení oddílu. I když komunisté organizaci Junák-Skaut zakázali, některé oddíly fungovaly dál pod hlavičkou různých povolených sportovních jednot. To byl i případ 5. oddílu vodních skautů, který se stal dorostem jachetního oddílu Slavoje Vyšehrad – starší bratr mne tam přivedl v roce 1953. Vedl nás Jaroslav Novák-Braťka, bývalý šéfredaktor časopisu Junák a autor několika skautských knih. Třebaže kolem nás zuřil reálný socialismus, prožívali jsme krásné časy. Mohli jsme si dělat čaj a polévku z říční vody, tábořili jsme ve skutečné divočině, například na slapském jezeře krátce po jeho napuštění. Braťka mě velmi ovlivnil a skauting mi dal přátele na celý život.“ …“

V kapitole o Oldřichu Černém (kapitola s podtitulem NENÁPADNÝ ANGLISTA V DELIKÁTNÍM POSLÁNÍ) zase zmiňuje:

„… Přivedl na svět několik knih, které dnes patří do zlatého fondu literatury. Patrně největší oblibu si získal komiks Obrázky z českých dějin a pověstí, ilustrovaný Jiřím Kalouskem. Do nakladatelství ho přinesl redaktor časopisu Mateřídouška Jiří Černý, kde měl ohromný ohlas u malých čtenářů. „Rukopis jsem ukradl ze stolu jedné útlocitné redaktorky, která se chystala ho vrátit,“ vzpomínal Oldřich Černý. Jiří Černý byl jmenovec – pánové nebyli příbuzní. Tahle kniha vychází dodnes.

„Stejné to bylo s Moudrým Filipem, sérií naučných obrázkových knížek pro předškolní děti,“ pokračoval Oldřich Černý. „Nic podobného neexistovalo, nakonec se toho vytisklo asi půl milionu. Připravoval jsem reedici Dětské encyklopedie, ale když jsem požadoval od autora Bohumila Říhy, vlivného komunisty, hodně změn a oprav, rozzlobil se a musel to redakčně dodělat někdo jiný. Dobrý pocit jsem měl z básniček Honzy Vodňanského, které vyšly pod názvem Šlo povidlo na vandr. Vydal jsem i první texty Zdeňka Svěráka pro děti, jako třeba Jaké je to asi v Čudu. Taky jsem pod různými jmény živil některé lidi, jako třeba Tomáše Pěkného, vyhozeného ze všech nakladatelství, který psal pohádky, jednoho z prvních chartistů. Byla to hezká práce, ale než jsem si stačil zvyknout, vyhodili mne.“ … „

V kapitole o Stanislavu Bártlovi (s podtitulem NOVINÁŘ POLÁRNÍKEM) píše:

“ …Standa se narodil 13. prosince 1927 v Praze. Otec mu zemřel v osmi letech. Vychovávala ho matka, čestní chlapci z Rychlých šípů Jaroslava Foglara a neodmyslitelné Rodokapsy, literární kritikou odsuzované jako póvl, ale v němž nakonec vždycky zvítězila spravedlnost.

Vyučil se prodavačem v elektrotechnickém obchodě. Lákala ho novinařina, stal se dopisovatelem deníku Mladá fronta. V roce 1949 nastoupil do její redakce. O devět let později zakládal v MF vědeckou přílohu – první vědeckou rubriku v českých denících. Podnětem k jejímu vzniku bylo vypuštění prvních dvou sovětských umělých družic v říjnu a listopadu 1957. Samozřejmě prvotním úkolem byla propaganda sovětských kosmických úspěchů, ale postupně se podařilo z tohoto chomoutku vyvléknout a psát i o družicích amerických a o vědě celého světa. Jsem přesvědčen, že kdyby se ve vesmíru ocitly jako první družice americké, komunističtí ideologové by to odsoudili a o vytvoření stránky vědy a techniky v MF by nikdo nestál. …“

A v kapitole o Jiřím Křižanovi (NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ VALAŠSKÝ KOVBOJ) neopoměl Karel Pacner zachytit:

„ … Já píšu české kovbojky,“ vysvětloval mi jednou. „Vyrostl jsem na Rodokapsech. Znám jenom hrdiny a zbabělce, dobro a zlo, nic mezi tím. Moje věčné téma je přítomnost zla a schopnost se mu postavit, překonat ho. Zlo nemá slabinu, nemá skrupule, nemá morálku. Jsem přesvědčen, že nelze utíkat do nějakých duchaprázdných příběhů. Nejsme jenom krásní, ale jsme i špatní. Musíme si umět vykládat o našich špatných vlastnostech.“

Není divu, že ho kamarádi ocejchovali jako „valašského kovboje“. … „

Myslím si, že pozitvní vliv starých dětských časopisů (podpořený následováníhodnými vzory v reálném životě) je evidentní a nezpochybnitelný. Výčet časopiseckých titulů, které osobnosti považovaly za správné zmínit se v podstatě omezuje na JUNÁK, VPŘED a RODOKAPS.

Když dopisuji tyto řádky, hlavou mi neustále probleskává otázka – jaké časopisy si budou v podobných souvislostech pamatovat osobnosti o kterých bude psát nějaký jiný „Karel Pacner“ za dalších osmdesát let?