Jaroslav Foglar ve vzpomínce malíře Vladimíra Suchánka
Dnešní mladé generaci už jistě nic neříká jméno časopisu MLADÝ HLASATEL s komiksovou přílohou Rychlé šípy. Vydával jej Jaroslav Foglar od roku 1938 až do nacistického zákazu v roce 1941. Pro nás, dospívající chlapce na konci války, byly tyto staré ročníky hotovým pokladem. Pokud majitel předválečných sešitů byl ochoten časopisy zapůjčit, byl velmi váženou osobou. Po válce Foglar pokračoval vydáváním nového časopisu VPŘED. To už jsem patřil k oddaným čtenářům, kteří nedočkavě každý pátek očekávali nové číslo.
Hned po válce jsem vstoupil do nově založené skautské organizace Junáka. Bylo to období, kdy pro mne byl skauting životní náplní. Četba Foglarových románů mě jen utvrzovala v mravních zásadách skautského hnutí. Jaroslav Foglar byl tehdy v mých očích největším spisovatelem – dával svým mladým čtenářům vedle romantiky a dobrodružství i inspiraci k správným životním postojům.
V tomto rozpoložení jsem jednoho dne v roce 1946 objevil v Lidových novinách, které odebíral můj otec, zdrcující kritiku Foglarovy tvorby pro mládež. Samozřejmě včetně zatracení Rychlých šípů a časopisu VPŘED! Autorem byl Zdeněk Vavřík. Četl jsem ty řádky znovu a znovu a nemohl uvěřit tom, že někdo mohl tak znevážit pro mne až posvátné dílo milovaného spisovatele. Rozhořčen na nejvyšší míru, sedl jsem a napsal dopis do redakce. Panu Vavříkovi jsem vysvětlil, že nepochopil naši romantickou duši, touhu po kamarádství i čestném způsobu života, že právě tohle je ta správná literatura pro mládež a že se jednoduše mýlí. Na dvanáctiletého kluka to byl výkon. Ale hlavně – ulevilo se mi. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem se statečně zastal spisovatele, který nás svou tvorbou tak silně oslovoval.
Teď mě napadá, že jsem se touto svou klukovskou chrabrostí nikdy Jaroslavu Foglarovi nepochlubil! K vysvětlení této věty musím nechat uplynout dvě desetiletí, kdy v rámci obrodného procesu roku 1968 vzniká časopis JUNÁK, duší časopisu se stává Jaroslav Foglar a já výtvarným redaktorem. Šéfredaktorem byl Jan Šimáně. Tak jsem se řízením osudu stal redakčním kolegou svého idolu z dětství „Jestřábem“. Najednou jsem si s ním tykal – před léty něco nepředstavitelného…Vrcholem bylo, když mně jednou Jestřáb navrhl, abych se ujal kreslení dalšího pokračování Rychlých šípů! To bylo pokušení veliké – dlouho do noci jsem zkoušel kreslit Rychlonožky, Červenáčky či Mirky Dušíny, abych nakonec sám sebe ujistil, že tohle opravdu není po výtvarné stránce má parketa. Ale přiznám se, bylo mi to trošku líto…
Vydali jsem ve velkém nákladu nulté číslo a připravovali nový ročník. Do toho přišel 21. srpen a okupace bratrskými vojsky. Už od června jsme měli redakci ve velkém vojenském stanu na Letenské pláni, kterou obsadila okupační vojska, samozřejmě i naši provizorní redakci. Už ani nevím, jak jsme se dozvěděli, že rudoarmějci nalezli ve stanu naši příruční pokladnu a otevřeli ji granátem – samozřejmě splakali nad výdělkem, těch pár šupů vzalo za své. Přestože telefonické spojení v těch dnech bylo bídné, neustále v něm byly dlouhé výpadky, snažili jsme se zůstat ve spojení a podařilo se nám vydat protiokupační leták Nepokořená svoboda. Ten se stal bohužel později záminkou k pronásledování a odsouzení šéfredaktora Jana Šimáně k dvouletému vězení. Nastalo dvacet let nenormální doby, které se zcela nepatřičně říkalo „normalizace“…
Napsat komentář