POZNÁNÍ SEBE SAMA

Rozsáhlá kniha ČESKY PSANÉ ČASOPISY PRO DĚTI (1850-1989), kterou sepsal Štefan Švec, vyšla v roce 2014 v nakladatelství Karolinum (Univerzita Karlova v Praze). Prvně jsem o ní psal 28.8.2014. Na závěr jsem uvedl: „Myslím si, že citace z této knihy budou v článcích na www.detske-casopisy.cz velmi často používány, protože se jedná o úžasný zdroj odborně zpracovaných informací.“

Strany 174-177 jsou skvěle sepsaným finálem – knihy o dosud stále ještě málo zmapované historii dětských časopisů. Tak nějak to vnímám i já, jen nedokážu volit ta správná, výstižná slova a formulace. Jsem rád, že to dokázal Štefan Švec napsat právě tak, jak to napsal.

Leckterý sběratel se jistě v následujících řádcích pozná :-)

—————————————————————————————

Periodical studies jsou moderním, populárním vědním oborem, který na pomezí mediálních studií a historie přináší oběma těmto disciplínám nové podněty teoretické i materiálové. A jelikož oblasti lidského poznání se dají kombinovat skoro bez omezení, můžeme k periodical studies přidat children studies, čímž se dostaneme k historii a teoretické reflexi dětských časopisů.

K čemu je vlastně dobré dětské časopisy – zvlášť ty staré a dávno neaktuální – zkoumat? Několik užitečných rysů takového bádání je naznačeno v úvodu této knihy. Ten hlavní důvod je ale – podobně jako u každého zkoumání v humanitních vědách – osobní. Můžeme tak lépe poznat sebe sama.

 

HISTORICITA

Dětství obvykle vnímáme jako mimočasové a prostorově nerozlišené období vývoje jednotlivce. Děti na starých obrazech a fotografiích jsou stejně rozmilé jako děti dnešní, děti z jiných světadílů se od dětí našich liší mnohem méně, než to platí pro dospělé. Jako by se kolem jakési esence dětství jen protáčely kulisy oblečení, sociálního postavení, historických dob a místních kultur.

Do jisté míry je takový názor oprávněný. Dětství je skutečně pevnou antropologickou konstantou, není dospělého, který by jím neprošel, a vývojové fáze dětství jsou pro celý náš živočišný druh obdobné.

V osobní historii každého z nás je však dětství důležitým obdobím, v němž se klube a ustavuje specifická, už ne tak snadno zaměnitelná osobnost. Právě do osobních dějin jednotlivců patří historická reflexe jejich raného mládí. Ve chvíli, kdy se podíváme do vlastní (a následně cizí) osobní minulosti a srovnáme ji s dětstvím jiných generací, sociálních, etnických či kulturních skupin, ba i jen dalších jednotlivců, otevírá se v nás – skrze touhu poznat sebe sama – cit a smvsl pro historii pomocí poznání dějinnosti našeho vlastního specifického a nezaměnitelného dětství.

Dětské časopisy dávají znovu smysl minulosti, poznáváme ji jako hrdina Ecova TAJEMNÉHO PLAMENE  KRÁLOVNY LOANY, který teprve z nich dokáže přečíst svou vlastní minulost a její význam.

Dovolují nám pochopit mnohé v běhu času o proměnách vnímání světa i cestách jazyka. V Růžovém paloučku z roku 1930 najdeme následující pasáž:

„Učitel vykládal dále, že hluší bývají dobrými mysliteli a každý člověk, který trpí tělesnou vadou od malička, vyniká nějakým nadáním. Proto nemáme pohrdati mrzáčky, ale věnovati se jim. Činíme -li tak s láskou, pomáháme jim zdokonalovati jejich vlohy.
Při tom pohleděl učitel na Jeníka, jako by jemu zvláště chtěl připomenouti toho naučení. A to Jeníka popudilo i odhodlal se k odporu. Řekl, že všichni mrzáčci nejsou duševně nadáni. U tetičky v horách viděl blbečka, který byl tělesně i duševně chorý.
Učitel pokyvoval hlavou a žáci čekali zvědavě, jak Jeníkovi odpoví.
Zdali sis také všiml, Jeníku, pravil učitel zvolna, ke komu lnul ten blbeček?
Nu, čeledína neměl rád, odpovídal hbitě Jeník, ale babičky si vážil. Byl dítětem bývalé služby babiččiny a byl by pro babičku do vody skočil. Byl totiž vychován ve statku u babičky.
Učitel znovu pokyvoval. A když domluvil Jeník, přesvědčoval učitel děti, že ani nebozí blbečkové nejsou bez předností. Milují velmi věrně každého, kdo jim dobře činí. Nejsou nevděčni, jak někteří lidé normálně vyvinutí. A bývají spolehlivými. Zdaž nebyl blbeček u babičky tetiččiny bezpečnějším strážcem domu než všichni ostatní?
Pověz nám Jeníku!
Jeník rozvázal jazyk. Znal ze života blbečkova mnoho zajímavých případů. Osvědčil se blbeček na stráži v polích i ve statku.“

Už jen z této krátké ukázky dokážeme pochopit, jak vzdálená je dnešní škola, literatura, a především jazyk a s ním celý svět od světa existujícího a jazyka přijatelného před necelým stoletím.

 

POHLED DĚTÍ A POHLED DOSPĚLÝCH

Zkoumat a hodnotit obsah určený dětem je ošidné. Pochopení dětství ze strany dospělých, kteří už mají vyvinutý aparát pro kritický rozbor takového obsahu, je vždy podmíněné a neúplné. Přes sofistikovanost našich úvah a postupů je těžké správně rozebrat dětský časopis, pokud nejsme děti. Vždy je možné, ba pravděpodobné, že podstata nám uniká. Děti mají ze svých vlastních důvodů rády jiné věci než dospělí.

Je samozřejmé, že měřit obsah určený dětem jen jeho oblíbeností u nich, nemusí být vždy užitečné: Bránila se tomu řada autorit, např. prof. V. F. Suk v jedné ze svých posledních úvah: „Kniha, která je psána z hlediska dětských zálib, je sice dobrá, ale nelze jí dávati přednost. Odmítáme senzačně dobrodružné a detektivní knihy, vydávané pro výdělek bez ušlechtilé tendence. Dětem nelze dát číst všechno, co by chtěly. Četbu jejich je třeba i ve věku poškolním usměrňovati a říditi. Četba pro mládež má jiné úkoly než četba dospělých. Nesmí jen bavit, nýbrž i vychovávat a poučovat, ovšem nenápadně.“ Přesto je dobré v uvažování o dětských časopisech, knihách, filmech atd. pohled dětí (často jistě proměnlivý) přibrat do úvahy.

Dospělí reflektují dětské časopisy i jinak než historickým, estetickým a vůbec odborným zkoumáním. Časopisy často tvoří společně sdílenou generační zkušenost, na niž odkazuje pozdější folklór, publicistika či umění. Tak Divadlo Sklep paroduje Rychlé šípy, Jaroslav Hašek Rajskou zahrádku, dospělí muži lepí vystřihovánky Richarda Vyškovského z ABC mladých techniků a přírodovědců, staří skauti po roce 1989 začínají znovu vydávat Junáka, pokoušejí se o Mladého hlasatele a anarchisté obnovují vydávání svého Klíčení v roce 2012.

 

ZAPOMENUTÉ STEZKY DĚJIN

Historie dětských časopisů je překvapivá a inspirativní v tom, kolik zajímavých titulů a osudů, které prakticky vypadly z obecného povědomí, nabízí k reflexi. Zatímco Mladý hlasatel, Mateřídouška či Malý čtenář stále přežívají přinejmenším jako pojmy, stejně kvalitní časopisy jako Legio angelica či Mládí zmizely z národní paměti prakticky úplně. Stejně jako objevování těch zapomenutých je ale zajímavé i zkoumání toho, proč se úspěšné tituly dostaly ve své době na piedestal a dodnes je známe. Čím oslovily dětské společenství tak, že jsou nezapomenutelné? Na jakou strunu, kterou si neuvědomujeme, dokázaly zahrát?

Dětské časopisy, pohybující se vždy na hraně masového média, výchovné pomůcky a uměleckého díla, mají, jak ukazuje předložený svazek, vlastní specifické dějiny. Tyto dějiny jsou zaplněny úhelnými osobnostmi, jakými byli a jsou Jan Sluníčko, zakladatel Včelky, zmíněný profesor F. V. Suk, Jan Dolenský, Vlastislav Toman, Jaroslav Němeček atd. Zřejmě nejklíčovější osobou pro dějiny dětských časopisů u nás je Jaroslav Foglar, jehož pojetí autonomního, specificky dětského světa a také jeho schopnost zhmotnit je v hnutí čtenářských klubů je i ve světových dějinách dětských časopisů zcela ojedinělá. Podobně Foglarův osud, nutící ho do spolupráce prakticky se všemi režimy, které se v našich zemích vystřídaly, a zároveň dost svérázný na to, aby jeho základní postoje zůstaly těmito režimy netknuté, ba stojící zcela mimoběžně k jejich ideovému světu, nám přibližuje zvláštní postavení dětského časopisectví, a vůbec umění určeného dětem, ve světě dospělých.

Kromě Foglara a dalších zmíněných je nicméně historie dětských periodik plná desítek a stovek dalších postav, významných i méně významných, těch, které zabloudily do světa dětských časopisů jen na skok, i jiných, které dětem obětovaly celý život. Jim všem je tato práce věnována.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *