DOSPĚLÝ ČTENÁŘ DĚTSKÝCH ČASOPISŮ
V prosinci byl na tomto webu publikován článek doc. Jaroslava Provazníka PROCHÁZKA NEVÁBNOU KRAJINOU ČESKÝCH ČASOPISŮ PRO DĚTI A MLÁDEŽ, v lednu článek Marty Žilkové DETSKÉ ČASOPISY NA SLOVENSKU a dnes přinášíme další článek, který se dotýká časopisů pro děti. „… Zkrátka jiná doba. Pro mě byla mašinka mašinka a ryba ryba, dnes je mašinka Tomáš a ryba Nemo…“
Michal Hvorecký, slovenský spisovatel, napsal pro LIDOVÉ NOVINY (24.3.2012) článek DOSPĚLÝ ČTENÁŘ DĚTSKÝCH ČASOPISŮ, který otisk v prosinci 2016 i časopis TVOŘIVÁ DRAMATIKA (3/2016) a dnes jej se svolením autora publikujeme i na www.detske-casopisy.cz.
Volby na Slovensku dopadly výborně. Od nynějška bude u nás už jen dobře, to vím stejně jistě jako to, že neumřu. V mém životě zavládl takový pocit jistoty, že ani věž z písku není stabilnější, o domečku z karet ani nemluvě.
Konečně se na mě odevšad nevalí politika a můžu se naplno vrátit ke své oblíbené činnosti — čtení dětských časopisů s rok a půl starým synem. Jednou z mála výhod rodičovství je, že člověk si v tramvaji vytáhne Zorničky, Včielky, Lienky, Vrabčeky, Maxíky, Bobíky či Šikovníčky a lidé se na něj nedívají divně. Jinak je státní podpora mladých rodin asi taková, že jejím tajným cílem je zřejmě definitivně zastavit reprodukční proces a počkat, až národ vyhyne.
Co se v mládí naučíš…
K dětským časopisům jsem se vrátil po třiceti letech a můžu si vykoukat oči. V nedávném čísle se kravičky na pastvě dohadovaly, jaký si vybrat smartphone. To za mých časů nebývalo. Tehdy se krávy mohly akorát tak dohadovat, ze které telefonní budky si zavolají. Jenže ta beztak nefungovala, a navíc žrala mince, což moudrá zvířata věděla, protože se o takových samozřejmostech vůbec nebavila, jen tiše přežvykovala trávu a tvářila se mile.
V aktuálním čísle si zase zvířátka v lese zorganizovala diskotéku. Veverka dělala dýdžejku, měla i gramofon, mixovací pult a na uších sluchátka. Celkem to ta pestrá fauna na palouku rozbalila. Aby děti, až vyrostou, věděly, jak v přírodě rozestavit aparaturu a zapařit si. Co se v mládí naučíš…
Když se mi dostane do rukou česká Mateřídouška, vývoj jde u vás podobným směrem k insitním verzím upírů, barbínám a komiksům manga. U některých reklam na panenky a jejich oblečení mě napadá, jestli by se nehodily spíš do magazínu pro pány. Nabídka chlapeckých hraček je zase přehlídkou zbrojního průmyslu a z několika postaviček mi naskakuje husí kůže. Slovenské prostonárodní pověsti a pohádky jsou občas horory plné krutostí, ale přece jen se v nich nestřílí protitankovou pěstí. Zkrátka jiná doba. Pro mě byla mašinka mašinka a ryba ryba, dnes je mašinka Tomáš a ryba Nemo.
Včielka a Zornička přitom patří mezi nejstarší slovenské časopisy: vzdělávání dětí ve slovenštirě bylo významnou součástí národního obrození. Zornička vznikla v Martině roku 1846 s podtitulem Zábavník pre dietky, ale vydržela jen dva roky. Znovuobnovena byla až v letech 1864 a 1865 mezi Slováky v Novém Sadu jako „list pre slovenských mládencov a panny, pre obveselenie a zošľachtenie srdca“. Potom opět zanikla a ukázala se až ve 20. století mezi Slováky v Budapešti, kde vycházela od roku 1908 do roku 1914 jako „novinky pre naše dietky“. Až od roku 1948 vycházel časopis nepřetržitě, mezi prvními šéfredaktorkami byly spisovatelky Krista Bendová a Elena Čepčeková, známé i v Čechách a na Moravě.
Úkryt pro umlčené autory
Za komunismu znamenaly dětské časopisy pro mnohé prvotřídní slovenské autory a autorky jedinou možnost, jak finančně přežít. „Nemohl jsem psát nic jiného, to byla jediná možnost, jak si přivydělat,“ přiznal se nedávno v rozhovoru básník Tomáš Janovic, autor několika populárních knih pro děti (např. Dřevěný táta), a dodal: „Mám pocit, že do dnešní počítačové generace už nevidím, netroufnu si na dnešní témata, je to pro mě jiný svět. Když mi v nějakém dětském časopise dnes něco uveřejní, je to úplná náhoda.“
Ani se mu nedivím. Nedávno jsem si nalistoval, jak si ovce na salaši na laptopu prohlížela svůj Facebook. Už to mnou ani nehnulo. Vždyť které jehně nechce mít přehled o tom, co se děje za humny? Ale přece jen jsem se trochu zarazil, když se v únorovém čísle časopisu pro děti od 1 do 3 let radilo, jak posílat valentinky a vyznávat lásku.
Uvědomuji si, že moje generace je předpotopní a pro novodobá média a jejich marketing touhy nepoužitelná. Nebylo by ale lepší počkat s těmito emocemi aspoň do školky? Tam už se ale zřejmě rozebírají hluboké partnerské krize a radí se, jak oživit nudný pohlavní život. Jestli chcete vědět, jak bude vypadat budoucnost, doporučuji předplatné.
(Článek je přetištěn z Lidových novin, kde vyšel 24. 3. 2012 v rubrice Středoevropské okno v příloze Orientace)
Napsat komentář