Úplný ročník ABC – 18.ročník – 1973-74
Dnes archivovaná čísla 18.ročníku ABC z let 1973-74 pro www.detske-casopisy.cz digitalizoval Nemo. Moc díky!
Olga Bezděková v knize PO STOPÁCH KRESLENÝCH SERIÁLŮ – 1.DÍL na straně 13 uvádí: „Časopis ABC mladých techniků a přírodovědců se objevil v lednu v roce 1957, tedy v době, kdy se už citelně projevoval nedostatek výrazného časopisu pro mládež ve věku 10-14 let, časopisu, který by podchycoval a vhodnými náměty usměrňoval její zájmy. ABC prošlo v průběhu let bouřlivým vývojem ve snaze podat čtenářům přírodovědeckou a technickou tematiku co nejpřitažlivěji. Neváhal proto již od prvního ročníku zahrnout a prosadit i kreslené seriály a do jejich námětů promítat své tematické zaměření. Seriál zde měl zřejmě odlehčit specifice populárně naučného časopisu a také nahradit zábavnou rubriku.“
Na stranách 31-33 píše: „V letech 1973-1976 vyšla v ABC na zadní straně obálky série kreslených seriálů, které psal V. Toman a kreslil F. Kobík. Příhody Malého boha, Příchod bohů a Kruanova dobrodružství. Vědecko-fantastické dobrodružné příběhy se staly šlágrem časopisu. Čtenáři také ocenili a uvítali shrnutí všech pokračování do ABC speciálu ’85 pod souhrnným názvem Pod paprsky Zářícího. Doprovodný text ve speciálu (kromě bublinek) byl pozměněn a doplněn radami pro zájmovou činnost. Speciál přinesl i model k vystřihnutí a sestavení Malého boha. Ovšem u kritiků seriál i speciál narazil. J. Meier vydání komentuje: Kreslené seriály jsou po dlouhá léta organickým zábavným doplňkem časopis Souborné vydání jejich tří ročních cyklů (tvořících vlastně třídílný příběh o kontaktu lidí s mimozemskou civilizací zhruba na úrovni našeho pravěku) je však doslova ranou dobrému vkusu a výstavní ukázkou klasického kýče. Z ironického nadhledu J. Meier posuzuje postavy seriálu i rekvizity a pokračuje: Jeho milovníky už zaujme pohled na první stranu obálky. Přes sasanky a kapradiny si to šine osminohý kovový robot (v textu se mu říká „Malý bůh„, ale skutečně se prý jmenuje Krab) a majitelé sešitu si mohou vystřihnout a slepit jeho model. Na jeho zádech sedí lehce vlasatý, ale pečlivě oholený mladý muž se šňůrou zubů (zvířecích) na nahé hrudi a s pohledem soustředěným do nepřítomna. (Ach, jak text připomíná dávný Stejskalův odsudek obálky časopisu Junák, kde zesměšňuje Foglarova hrdinu na obálce časopisu Junák /z roku 1946/ – pozn. O. B.) K němu se zezadu vine lepá, kožešinou spoře oděná brunetka s čelenkou a zvídavým pohledem dvou velkých očí rovněž kamsi vpřed. V pozadí pár palem a na obzoru kouřící sopka. (Za označení přírodnin neručím, jedná se přece jen o cizí planetu.) Podobným duchem je pak nesen i obsah “ speciálu“.
Létající stroje dělají „vroum“ a „broum“, fantastická zvířata „gék-gék „,“gróóum“ či „mauůů“ a také „ááágr“, rány pěstí nechávají ve vzduchu stopu jako tryskáč, pistole mají dlouhé hlavně a samopaly sklopné opěrky a kosmonautky i mimozemské domorodkyně jsou neobyčejně půvabné. A vše je smrtelně vážné! Oproti vtipný ‚a osobitým seriálům třeba Káji Saudka či Jiřího Kalouska představuje dílo Františka Kobfka pořádný krok stranou.
Ano, je to u nás neobvyklé. Sci-fi knižní a filmová, ta se provozuje, toleruje, kritizuje a chválí. A najednou je tady sci-fi v obrázcích. (Připomínáme, že práce byla napsána před rokem 1988, pozn. O. B.) Pokud mimozemské bytosti vypadají jako lidé a pokud si je malíř nepředstavuje jako šeredy, potud je zpodobňuje jako například půvabné „vyvinuté“ (fyzicky) bytosti. Ovšem běda, kdyby se ty bytosti například v karikatuře blížily podobám našich kulturních či politických osobností nebo – ó hrůzo – jinak proslaveným a důstojným postavám. To by se zřejmě hodnotily jako nepřijatelné. Už kdysi Kája Saudek v Mladém světě (1971-73) použil zdařilé karikatury V případě našich populárních zpěváků. Jeden zatracuje Kobíka a chválí Saudka, zatímco druhý nemůže Saudkovi přijít na jméno. Proto se naštěstí z jednoho názoru nemůže usuzovat, že by se třeba speciály ’85 měly stáhnout do stoupy‘ protože svým kýčovým vzezřením a obsahem ničí naši útlocitnou mládež (a co televize?). Nemyslíme si, že zmíněné seriály mohou narušit estetické cítění mladých čtenářů ABC. To, co pohoršuje zralého dospělého, to často právě mládeži vyhovuje a nevidí v tom urážku svého vkusu Naopak, rozvíjí si fantazii. Není asi správné posuzovat kreslený seriál z hledisek jeho uměleckého dopadu, tj. z hledisek platných pro uměleckou produkci (zachycení pomíjivého i věčného, jedinečného a obecného v jakési rovnováze a vlastně ve stálém konfliktu). Ani na hračky, kde hraje svoji roli estetika (tradice u nás), nejsme tolik přísní. Kam bychom jinak mohli zařadit všechny ty vyzývavé okaté panenky a nosaté panáčky nebo některé z moderních technických hraček? Nebudeme se zde pouštět do diskusí o umění a kýči, ale máme za to, že ke každém věku patří určitá část toho, co pro ty beznadějně dospělé bude navždy nepochopitelné. Tak jako dítě nevidí ve věcech dvojsmyslnosti, tak čtenáři rozhodně nedojdou k újmě při sledování barevných seriálů o Malém bohovi.“
Bylo by chybou v souvislosti s 18.ročníkem ABC nezmínit vkládaný román na pokračování – DOBRODRUŽSTVÍ V JIŽNÍ AFRICE, který podle málo známého románu Julese Vernea DOBRORUŽSTVÍ TŘÍ RUSŮ A TŘÍ ANGLIČANŮ V JIŽNÍ AFRICE volně převyprávěla Milena Čechová. Jako vystřihovací příloha (po složení vždy 8 stran) začal vycházet v 1.čísle (září 1973) a poslední 176 strana s Doslovem byla otištěna ve 22.čísle (srpen 1974).
Nejzasvěcenější informace o souvislostech vydávání 18.ročníku ABC přináší šéfredaktor Vlastislav Toman ve své knize MŮJ ŽIVOT S ABC na stranách 133-134 píše: „Nu, čas běží, a tak jaksi poklidně přecházíme do 18. ročníku (1973-74) a čeká nás 25. výročí vzniku pionýrské organizace. Rozloučili jsme se s Miladou Kazimourovou, a novým redaktorem techniky se stal Rudolf Baudis, mistr sportu ve skoku vysokém. Vzhledem ke zranění kolena mění profesi a zůstane nadlouho věrný jak ABC, tak i novinářskému řemeslu. Pavla Šindelářová odchází, protože z ní bude paní Tomanová, a předává rezort příloh Janě Bohmové. Novou partnerkou Jardy Drahokoupila se stala výtvarnice Zdeňka Šípová, ale i ta se časem provdá a přejmenuje na Kocourkovou. Na mateřskou odejde Líba Jeřábková. Z redakce odchází Jenda T., který má opět své problémy se zákonem. Nejhorší je, že jeho nový malér praskl právě při natáčení televizní Vlaštovky mimo studio. Jen taktak to stíháme dotočit v náhradním řešení.
Na druhou polovinu ročníku zůstává Líba Kolářová na zpravodajském úseku sama. Není lehké najít někoho, kdo bude mít pro tuhle práci nejen buňky, ale i nadšení. Ještě že je tu několík dobrých kamarádů – guvernérů, kteří jí pomáhají.
A ještě jedna důležitá změna: v létě 1974 opouštíme Senovážnou ulici 2 a stěhujeme se na Zižkov do Roháčovy ulice č. 40. V tomhle domečku, který by měl být do dvou tří let zbourán, však máme docela komfortní ubytování – pět kanceláří, klubovnu, skladový prostor, ba i sprchy! V srpnu 1968 se tady konaly některé utajené porady vedení Mladé fronty. Byl to takový nenápadný patrový domek ve staré žižkovské zástavbě, ale zvykli jsme si tady. Výhodou bylo i to, že návštěvy musely zazvonit, a my jsme jim pak šli otevřít. Přiznávám, že se díky tomu občas někdo z redakce zapřel před nevítanou návštěvou či nepříjemným „autorem“.
Nakonec nám tu bylo lépe než v centru, kde jsme měli i zmíněné problémy s obědy. Tady jsme brzy našli sympatickou hospůdku na Koněvce (Koněvově ulici) a chodili tam společně. Připravovali například fantastické bavorské vdolečky! Pan vedoucí je vždycky na tácech dal na stoly, a málokdo zákusku odolal. Dům, kde jsme sídlili, pak v roce 1977 přece jen zbourali, a Martina Pilného moc mrzelo, že se mu to nepodařilo vyfotit. Chtěl dát fotku do časopisu s titulkem Redakce ABC vyletěla do povětří! Jenže odstřel proti původnímu předpokladu udělali o víkendu. Moc nás mrzelo, že jsme u toho nebyli. I když jsme na Zižkově dlouho nesídlili, žilo se nám tam dobře a v okolí se děly i zajímavé věci. Jen o kousek níž pod naší redakcí se tenkrát natáčel film Jen ho nechte, ať se bojí s Ludkem Sobotou a Helenou Vondráčkovou. Byly to závěrečné scény s požárem domu a skákáním z oken. Oslavili jsme tam též narození mé nejmladší dcery Mariky, ale byly i jiné zážitky.
Celkem nečekaně se šlágrem 18. ročníku stal můj nový komiks Příhody Malého boha, který kreslil František Kobík. Jak se brzy ukázalo, „krabí“ inteligentní robot na vzdálené planetě se zalíbil většině čtenářů, a tak jsem mohl uvažovat o dalším pokračování pro 19. ročník. Pro námět jsem sáhl do knížky s výborem mých fantastických povídek (většinou vyšly v ABC, Pionýru nebo v Pionýrských novinách atp.), který pod názvem Příchod bohů vydalo v roce 1966 Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK – později Albatros). Příběh o Malém bohovi a lidu kmene Gron – c-chů měl úspěch už v literární podobě, ale v komiksovém provedení se líbil ještě víc. K tomuhle komiksu se vrátím, až si budeme povídat o kreslených seriálech v ABC. Zaslouží si samostatnou kapitolku.
Než přejdeme k dalšímu ročníku, rád bych se podíval do 14. čísla ábíčka. Jsou tu dvě motoristické zajímavosti. Tu první oznamuje hned fotografie na titulní straně. Se znaky ABC a nakladatelství Albatros tenkrát na závodní tratě vyrazilo embéčko – soutěžní vůz Škoda 110/ A2. A to, že minikáry dál pokračují, dosvědčuje dvoustrana propozic. I když se tady dočtete, že pořádajícími organizacemi jsou Svaz mládeže, Pionýr a Svazarm, čestným garantem soutěží je nadále časopis ABC. A to je podle mne důležitá věc. Stvořili jsme minikáry, předali je dalším organizátorům, ale rozhodujícím partnerem – nejen čestným, jsme zůstali!
Vida, málem bych zapomněl připomenout náš kolosální průšvih, o kterém už jsem se zmínil. Právě v 18. ročníku v číslech 5-7 vyšel triptych s názvem 3x o výrobě papíru, kde v druhé části s názvem Obyčejný papír? Ruda Baudis „pomluvil“ Sovětský svaz. S použitím zdrojů OSN totiž uvedl, že v USA se ročně vyrobí 279 kilogramů papíru na obyvatele, zatímco v Sovětském svazu jen 29 kilo. Přitom i v NDR to bylo 71,6kg, natož 130 kg v NSR, a tak dále. Zkrátka to bylo na správní řízení a na pokutu šéfredaktorovi.
Na rozloučení s 18. ročníkem přišla jedna potěšující zpráva: V dubnu 1974 se u příležitosti 25. výročí Pionýrské organizace SSM můžeme pochlubit, že už máme náklad 170 000 výtisků! Tak to stálo černé na bílém i v ábíČku. Byl to dobrý start do ročníku devatenáctého, kde nás postihlo další státní výročí – 30. výročí osvobození Československa. Pro pionýry byla vyhlášena Expedice 30 (E 30), což nám trochu nahrávalo, protože jsme mohli volit jak technická, tak přírodovědná témata. Navíc jsme koncem roku 1974 konečně posílili úsek zpravodajství a zájmových činností o Helenu Škodovou. Přišla k nám od skautů, kde pracovala v obnoveném časopisu JUNÁK, a když byl časopis opětovně zrušen, měli ve vedení Mladé fronty dobrý nápad, že ji přeřadí k nám. Přiznávám, že jsem měl zpočátku obavy, jak se shodneme, ale záhy jsem poznal, že je to zdatná posila. Navíc spolu se svým manželem Edou tvořili „bezva dvojku“ (Eda přešel z redakce Junáka do Vědy a techniky mládeže), a tak jsme vlastně měli externího spolupracovníka navíc. Tohle posílení bylo vidět nejen na obsahu Kompasu, ale i na reportážích ze života dětských kolektivů.
Bohužel jsme současně byli přinuceni v posledním čísle ročníku oznámit, že naše kluby končí. Leckomu to možná připomene závěrečnou éru foglarovských klubů ve Vpředu, které pak ještě nějakou dobu jako čtenářské kluby a kroužky přežívaly ve sloučeném Vpředu s Junákem. Tak trochu jsme doufali, že snad jednou zase kluby obnovíme, což se posléze uskutečnilo.“
Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění souvislostí kolem vydávání časopisu ABC v roce 1967-68, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.
Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku archivované číslo časopisu ABC – kliknutím na náhled strany:
Tento časopis tento ročník změnil muj život