Před pár dny se mi dostal do ruky časopis o kterém jsem doposud neměl ani zdání přestože vychází už 27. rok – jmenuje se TVOŘIVÁ DRAMATIKA – časopis o dramatické výchově, literatuře a divadle pro děti a mládež. Je to ryze odborný časopis s redakční radou složenou s odborníků zvučných jmen. Šéfredaktorem je doc. Jaroslav Provazník z katedry výchovné dramatiky DAMU v Praze. Mimo kvalitního obsahu je časopis též velmi kvalitně graficky upraven a nasázen – na počítači Radka Pokorného. Netradiční obálka s přehybem na titulní i poslední straně – sloužící k rychlému vyhledání rozečteného článku – mne po technické stránce také hodně zaujala.

Se svolením doc. Jaroslava Provazníka jeho článek z TVOŘIVÉ DRAMATIKY (3/2016) publikuji na www.detske-casopisy.cz.

PROCHÁZKA NEVÁBNOU KRAJINOU ČESKÝCH ČASOPISŮ PRO DĚTI A MLÁDEŽ

Sledovat, co se děje v literatuře pro děti a mládež, by mělo být samozřejmostí pro každého, kdo pracuje s dětmi. Pro učitele dramatické a literární výchovy by to mělo platit dvojnásob. Orientovat se v notoricky známých a léty prověřených textech se rozumí jaksi samo sebou. Ale dobrý učitel (ostatně i zodpovědný rodič) by měl mít přehled také o nejnovější produkci, o tom, které autory a která nakladatelství stojí za to sledovat a která nakladatelství jsou naopak „riziková“, protože jim nejde o nabízení hodnot a kvality, ale spíše o podbízení se dětem a rodičům – s cílem vydělat na produkci pro děti co nejvíc. Od 90. let, kdy se roztrhl pytel s všemožnými kšeftaři, kteří v dětech vycítili dobré odbytiště, se od přelomu tisíciletí situace v české literatuře pro děti a mládež podstatně zlepšila. Zásluhu na tom mají především někteří odvážní nakladatelé, kteří byli ochotni jít do rizika s náročnými a v tom nejlepším slova smyslu ambiciózními projekty. Mám na mysli např. Baobab, Meander, Argo, Labyrint a další; je potěšitelné, že dnes se k nim opět řadí také Albatros. (Nicméně o kýčaře není ani dnes nouze – z těch nejkřiklavějších příkladů jmenujme Agenturu Krigl, CPress nebo Fragment.)

Jenže chceme-li mít představu o tom, s jakou literární tvorbou se děti a dospívající setkávají nebo mohou setkávat, nevystačíme jen se sledováním knižní produkce. Kontext literatury pro děti a mládež spoluvytvářejí také časopisy. Kvalitní časopisy mohou dětem otevírat cesty k literatuře (ale také k výtvarnému umění) a vytvářet v nich chuť poznávat krásnou literaturu a schopnost rozumět různým druhům textů a probouzet v nich potřebu číst. Mohou však také vytvářet neobyčejně plodné podhoubí pro nově vznikající tvorbu. V dobách, kdy pro děti vycházely kvalitně redigované literární časopisy Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček, Sedmička a Pionýr (resp. Větrník), se na stránkách těchto periodik zrodila nejedna dětská knížka, která dnes patří k tomu nejlepšímu, co před rokem 1989 vzniklo. V 90. letech tyto časopisy postupně zanikly nebo se transformovaly či byly necitlivě transformovány novými majiteli (jako tomu bylo v případě Mateřídoušky v roce 2002). A nově vzniklá periodika mají buď zjevně komerční cíle, nebo – navzdory tu a tam probleskujícím ambicím udržet si jakous takous kvalitu – úrovně svých předchůdců ani zdaleka nedosahují.

Rozhodli jsme se proto, že v Tvořivé dramatice budeme věnovat pozornost nejen knižní produkci, ale čas od času i časopisům určeným dětem a dospívajícím. V tomto čísle najdete detailnější pohled na jeden „tradiční“ titul, komiksovou klasiku Čtyřlístek, a na Raketu, zcela nový časopis (první číslo vyšlo na konci roku 2014), jenž mezi všemi ostatními současnými českými periodiky pro děti vypadá jako zjevení, jako meteor, který přiletěl z jiné galaxie: je to čtvrtletník nápaditý, pestrý, a přitom po výtvarné i textové stránce vkusný, na němž je vidět, že ho připravují redaktoři, kteří znají současné děti a které příprava časopisu skutečně baví.

Jak ale vypadá terén, v kterém si Čtyřlístek, jeden z mála časopisů s delší tradicí, drží své pozice a do kterého vpadla Raketa? Jedním slovem: truchlivě.

První poznatek z letmého průzkumu: Když se podíváme na to, co se dětem a dospívajícím nabízí v regálech kiosků a trafik, vidíme už na první pohled, že mezi časopisy pro nejmenší a časopisy pro dospívající (jakými jsou dnes např. ABC, Junior či Časostroj) zeje propast: prakticky dnes neexistuje časopis, který by se obracel na střední školní věk s výjimkou čistě komiksových sešitů. Má to svůj prozaický důvod: Solidní, kvalitní a skutečně (nejen povrchně) pestrý časopis pro děti devíti- až dvanáctileté, který by se nechtěl spokojit pouze s komiksy, návody a plakáty hvězd a pseudohvěd, se prostě nedá dělat „levou zadní“, ale musel by spolupracovat s kvalitními autory povídek, románů, poezie, ale i reportáží a umělecko-naučných textů a cíleně je vyhledávat.

Tristní stav českých časopisů pro děti a mládež ovlivňuje i to, že si – lapidárně řečeno – mohou dělat, co chtějí, protože jejich činnost je jaksi pod rozlišovací schopností seriózní kritiky. Objeví-li se občas postesknutí na to, že si literární kritika všímá málo knih pro děti a mládež, o periodikách pro děti a mládež to platí téměř absolutně. (Výjimky by se daly spočítat na prstech snad i jen jedné ruky.) Důsledky jsou nasnadě: vydavatelé a redaktoři, lze-li u některých časopisů o redakční práci vůbec mluvit, se neohlížejí napravo ani nalevo a pouštějí do světa neprofesionálně, nevkusně a často nezodpovědně splácané stránky, protože hlavním kritériem je co nejvyšší počet výtisků s co nejmenšími nároky na finance, čas a tvůrčí úsilí.

Na svou minulou vysokou literární a výtvarnou úroveň už dávno rezignovala Mateřídouška (šéfredaktorka Pavla Kaplová, grafická úprava Kristýna Premusová). Nejinak je na tom i časopis pro nejmenší Sluníčko (šéfredaktorka Eva Bavorová, grafická úprava také Kristýna Premusová). Abych byl spravedlivý, oba tyto tradiční časopisy, které dnes vydává CN Invest, se nepohybují v oblasti katastrofálního nevkusu a diletantismu, jako tomu bylo v nejtemnějších érách Mateřídoušky po rozprášení původní redakce v roce 2002, ale bohužel jsou bez výraznějšího výtvarného i textového nápadu. Sázejí hlavně na hry, hádanky, návody atp. a stejně jako většina ostatních periodik jsou proloženy otevřenými reklamami (v případě Mateřídoušky zhruba ze čtvrtiny, v případě Sluníčka o trochu méně).

Pro stejnou věkovou kategorii vydává Fragment Báječnou školku, „časopis pro všechny děti od 3 let“, v níž se vedle obligátních komiksů, návodů a úkolů objevují tu a tam i beletristické texty (jejich úroveň je však dost chatrná), a také jeho dvojče – dvouměsíčník Předškolák, „nový časopis pro děti, které se těší do školy!“ (tak zní jeho oficiální podtitul); spíše než časopis je ale cosi jako pracovní sešit. Ve srovnání s ostatními časopisy pro menší děti patří oba časopisy k těm, které neurážejí vkus, ale jejich šéfredaktorka Ivana Tolarová i „art director“ Nataša Vaňková (obě mají na starosti obě periodika) se spokojují s tím nejprůměrnějším průměrem.

Do nejspodnějších pater však sestoupíme, když se ponoříme do „rodiny“ časopisů vydávaných společností Egmont ČR. To je skutečná fabrika na dětské časopisy vesměs té nejnižší úrovně, které jsou ve své podbízivosti až agresivní. Často jsou to časopisy, v nichž nenajdeme nic jiného než primitivní komiksy (zhusta převzaté ze zahraničí), nebo aspoň tvoří jejich podstatnou část. Vedle titulů, které už řadu let útočí na první signální soustavu dětí ve všech českých trafikách a kioscích (Medvídek Pú, Kačer Donald ČR, Barbie, Hello Kitty, My little Pony, Princezna atd.), zaplavuje Egmont ČR trh dalšími a dalšími novými tituly: Dinosauři z DinoParku, Zvonilka, Lokomotiva Tomáš, Monster High, Sofie První… Příznačné je, že se tato periodika pravidelně podbízejí i vloženými „dárky“, většinou stejně nevkusnými jako časopisy samy.

Také časopis Animáček, „časopis plný tvoření, her a soutěží“ (vydavatelem je firma EMPRESA MEDIA, „vedoucí vydání“ i grafická úprava Venuše Doležalová Bacová, odpovědná redaktorka Tereza Lindauerová), který sám sebe inzeruje jako „jediný časopis pro chytré děti“, přibaluje ke každému svému číslu „dárek“ (v zářijovém čísle to bylo lízátko). Jeho výtvarná stránka není tak pokleslá jako u časopisů z Egmontu ČR, nicméně působí zvláštně „schizofrenním“ dojmem: vedle vcelku vkusných ilustrací (bohužel anonymních) tu nacházíme kresby, které jako by se vynořily ze zcela jiné doby. Nejproblematičtější jsou však křečovitě žoviální texty, které se čtenářům zbytečně podbízejí.

Už od 90. let „obšťastňuje“ české děti měsíčník pro předškolní děti a mladší školáky Méďa Pusík (vyd. Pražská vydavatelská společnost), k němuž přibyl neméně podbízivý Bumík, časopis pro předškoláky. Příznačné je, že v tiráži nenajdete žádné konkrétní jméno redaktorů, zato jména těch, kdo se starají o inzerci. V polovině roku 2013 se objevil také časopis Dráček „pro malé i větší děti“ (s podtitulem „Učíme se a ani o tom nevíme“), který sice obsahuje víc textů, veršovaných i prozaických, ale pohříchu spíše diletantských, zatížených mentorováním (jako šéfredaktorka je uvedena Jana Hinková), o podbízivých ilustracích ani nemluvě („design & grafika“ Radka Judáková). Typické je, že je určen nejen předškolním a školním dětem a „jejich kreativním maminkám“, jak se dočítáme na webu tohoto časopisu, ale redakce ho adresuje také učitelkám MŠ a 1. stupně ZŠ jako doplněk výuky. Podobně koncipovaná je i Pastelka (vydavatelem je Yashica, s. r. o., šéfredaktorem Miroslav Jalovecký), která se otevřeně deklaruje jako „měsíčník pro děti a dospělé, do rodiny a do školy“ a obsah, pojatý a uspořádaný jako oblasti učiva, tomu odpovídá. Po počátcích v první polovině 90. let redakce Pastelky bohužel už dávno rezignovala na vyšší literární a výtvarnou úroveň, po níž ve svých začátcích se střídavými úspěchy pošilhávala.

Od letošního roku se na stáncích objevil další časopis pro nejmenší – Prasátko Pigy, který vydává společnost Lagardère Active ČR (provozující také internetové rádio pro děti Pigy.cz). První dvě čísla, pod nimiž je podepsána šéfredaktorka Zuzana Pavésková, jsou výtvarně nápaditá, ale zdá se, že časopisu zatím chybí autoři textů.

Letos odešlo po téměř čtvrtstoletí z českého trhu Bravo, časopis z velkovýrobny ryze komerčních periodik Bauer Media. Byl to otevřeně bulvární plátek, který útočil doslova na nejnižší pudy dospívajících a promyšleně si tak vychovával zdatné čtenáře svých Chvilek pro tebe, Rytmů života a dalších titulů, které tvoří nejnižší patra naší časopisecké produkce. Téhož vydavatele a podobně tristní úroveň mají také Lissy, „dvouměsíčník pro všechny dívky ve věku 7–13 let, které propadly lásce ke koním a ke zvířatům vůbec“, a časopis Omalovánky Moudré Sovy. Zajímavé je, že zánik časopisu Bravo byl dán citelným poklesem nákladu za posledních několik let – z více než 60 tisíc v roce 2010 na necelých 20 tisíc v roce 2015. I přesto patřilo Bravo v loňském roce – podle serveru Media Guru (www.mediaguru.cz/2015/12/casopis-bravo-na-ceskem-trhu-po-24-letech-skonci/#.WAfhtiRqsZU) – k druhému nejčtenějšímu časopisu pro děti a mládež (hned po ABC).

„Bílé místo“ po časopisu Bravo ovšem zdárně zaplňují další bulvární trháky ze „stáje“ EMPRESA MEDIA: Top dívky a Popcorn, které své stránky plní návody na to, jak být co nejvíc sexy, jak a čím se namalovat (v podstatě jde o jednu reklamu za druhou), jak se stát hvězdou, jak na sexy hrátky (v zářijových Top dívkách se dospívající dívky mohou dočíst o „sexy mlsání“, „voňavém mámení“, „vodních hrátkách“ nebo o tom, jak svému „drahouškovi“ vyrobit „mazlící kalendář“)… Ani v jednom z těchto časopisů pro náctileté nechybějí samozřejmě „skandální“ historky o celebritách a jejich plakáty. Příznačné je, že ke každému číslu je přibalen „dárek“ – k Popcornu např. sponky do vlasů, k Top dívkám např. lak na nehty. O jazykové úrovni a výtvarné hodnotě je škoda ztrácet řeč – s těmito časopisy se ocitáme v tom nejhlubším suterénu, který si lze představit. Zdatně jim sekunduje další bulvár pro dívky, „oficiální časopis podle TV seriálu“ Disney Violetta, jehož redakce je komplet zahraniční a na český trh ho uvádí Egmont Publishing.

Firma Street Light Production, s. r. o. (existuje od konce roku 2015) ohlásila „r(e)voluci mezi časáky pro teenagery“, jak stojí na webové stránce www.predplatne.cz/vydavatelstvi/street-light-production-sro/?order=2: 15. září 2016 vydala 1. číslo časopisu JJ s podtitulem „časák sepsaný jútubery“ (jako šéfredaktor je v tiráži uveden Martin Novák). Jak naznačuje už podtitul, je to časopis, který bez jakýchkoli skrupulí sází na aktuální „jútuberskou“ módu a svými náměty, grafikou, jedovatými barvami a rádobyživým a rádobyvtipným jazykem, okořeněným teenagerským slangem, útočí bez jakýchkoli ohledů na peněženky svých čtenářů. Komiksy ze života „oblíbeného YouTubera Jirky Krále“ obsahuje další nováček mezi časopisy pro děti – Jirka, „komiks Jirky Krále“, který začal vycházet letos na jaře (vydává ho Blue Milk, s. r. o. a ilustruje ho Pavla Navrátilová).

Podstatně ambicióznější byla ještě do nedávna vycházející HRANA, časopis pro děti od 4 let, jehož redaktorky Alžběta Kratochvílová a Mariana Dočekalová se snažily dát najevo, že mají vyšší cíle než komerční efekt – nejen záměrem a koncepcí (každé číslo bylo monotematické a bylo výzvou ke hře na…), ale i tím, že časopis bylo možné koupit na takových místech, kde se lze setkat s kvalitní literaturou a uměním pro děti (v Praze jsou to divadlo Minor, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy atd.). Avšak koncem roku 2014 redakce ohlásila, že časopis přestává vycházet. Nicméně 24 čísel, které se od roku 2012 podařilo připravit, patří rozhodně k tomu nejkvalitnějšímu, co se mezi časopisy pro děti podařilo v posledních letech vydat.

Dílem sympatického nadšení pro dobrou věc je také Klobouk na Pařezu, „dobrosrdečný nepravidelník pro všechny, co se rádi radují“, který se objevil v prosinci roku 2011 (připravuje ho „přátelské vydavatelství Dýně na Pařezu“ ze Spáleného Poříčí). Redakce (Lucie Čapková, Lenka Rojíková a Vilma Kollmanová) tehdy přišla se záměrem, že jí jde o „nekomerční interaktivní časopis pro celou rodinu“ a že cílem má být „podporovat hravost, tvořivost, lásku a radost, uvolněnost, zdravé sebevědomí a pozitivní myšlení“. Bohužel jde však zatím opravdu jen o „nepravidelník“ – zdá se, že dosud vyšlo jen šest čísel. I tak však tyto sešity (spíš než o časopis v pravém slova smyslu jde vlastně o pracovní sešity, ale nápadité, vtipné a vkusné) mají dobrou úroveň. Potíž je v tom, že je lze získat patrně jen objednávkou na internetové stránce vydavatelství (www.fler.cz/dyne-na-parezu), v novinových stáncích, kioscích nebo v knihkupectví jsem je zatím nezahlédl.

Procházka neveselým terénem současných českých časopisů pro děti a dospívající připomíná spíše bloudění úhorem, na němž jen tu a tam narazíme na nadějnější výhonky. Bohužel ani jeden z časopisů nelze označit za časopis literární – a to ani ty, které kdysi beletrii publikovaly (Sluníčko, Mateřídouška, zčásti i ABC). A jestliže jsme tu a tam mohli konstatovat snahu o nápaditější, náročnější a vkusnější zpracování obrazové stránky některých periodik (v tom lze vidět alespoň náznak mírného posunu k lepšímu oproti minulým letům), o jejich jazykové stránce to rozhodně říct nelze. Jazyk současných časopisů pro děti je bezbarvý, bezpohlavní, autoři se spokojují většinou jen s co nejkratšími texty téměř na úrovni anotací, které prošpikovávají zdrobnělinkami (v případě časopisů pro menší) nebo obecnou češtinou a „pouličním“ slangem náctiletých. Pošetilá představa, že pestrost znamená co nejvíc zářivých (zuřivých) barev, co nejvíc fontů vedle sebe, velký titulek i u toho nejkratšího textu, nutí autory k útržkovitému, klipovitému psaní, k žoviálnímu, až familiárnímu oslovování čtenářů.

Obraz, který dohromady skládají časopisy, jež u nás v posledním dvacetiletí vycházejí pro děti, je ve svém celku vskutku truchlivý. Nejde jen o ataky nevkusu, nekultivovaný jazyk, ale i to, že dětští čtenáři nemají prakticky šanci poznat různé žánry, které k periodickému tisku patří. Nemluvě o kultivaci vkusu a rozšiřování a rozvíjení čtenářských zájmů.