PIONÝR – Zábavný měsíčník pro mládež – téměř kompletní 26. ročník (1978-79)

8.4.2022   1978, 1979, Kde lze najít skenované časopisy, Stahuj časopisy   No comments

O časopise Pionýr je již hodně psáno v předchozích  příspěvcích  PIONÝR, VĚTRNÍK, FILIP

Časopis Pionýr  26. ročník  měl netypický  „čtvercový“ formát, který jej mezi tehdejšími dětskými časopisy odlišoval na první pohled. Vycházel v rozsahu 48 stran. Cena výtisku byla 2 Kč.

Tento ročník obsahoval hodně zábavného ale i poučného čtení. Trochu tak zvláštností Pionýra od tohoto ročníku bylo uveřejňování  povídek od různých našich i světových autorů . Byly vždy tištěny na posledních až 12 stránkách a to tak, že čtenář si musel obrátit časopis  a začít číst od poslední stránky. Byly označovány jako První povídka a další podle čísel. Ve 27.ročníku pokračovaly od Povídky třináct až do ročníku 28, kde skončily třicátou šestou povídkou. Povídky v tomto ročníků jsou např. od Grossmanna a Šimka(Mé příhody z dětství) Maurice Leblanca (Arsen Lupin kontra Herlock Sholmes), Svatopluka Hrnčíře (Ztracená výprava), Stanislava  Rudolfa (Zmoudření Dana Vitocha) a dalších. V 27.ročníku je číslo  10 naskenováno tak jak bylo vydané.

Šéfredaktor Vojtěch Steklač (1945 -2021) publikoval opět oblíbené Boříkovy lapálie s obrázky Adolfa Borna. Bližší informace o Vojtěchu Steklačovi u ročníku 27.

Adolf Born byl známý český malíř i ilustrátor. Narodil se12.června  1930 v Českých Velenicích v rodině železničáře, kde se mluvilo německy i česky. Zemřel v Praze ve věku 85 let 22. května 2016. Mezi jeho předky koluje také maďarská krev – dědeček byl coby zámečník na zkušené ve Vídni a oženil se tam s maďarskou kuchařkou. Řada Bornových příbuzných žije v dnešním Rakousku. Adolf Born je znám svou nostalgií po éře Rakousko-Uherska. Patří k ní mohutný knír a sbírka starých čepic. Ve své výtvarné práci také s dobou panování císaře Františka Josefa často inspiruje a s nadsázkou se označuje za jednoho z posledních žijících monarchistů. Lásku k podunajské monarchii získal, když si jako kluk čítával v dědečkových knihách. Tam ho zároveň začaly přitahovat knižní ilustrace. K rozhodnutí stát se výtvarníkem ho přivedly obrázky Luďka Marolda a Zdeňka Buriana. V patnácti letech se definitivně rozhodl je následovat. Po mnichovských událostech byl otec služebně přeložen do Prahy, kam za ním odešla i jeho rodina. Vychodil tam střední školu a v letech 1949-1950 studoval výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Odtud přešel na VŠUP k prof. Antonínu Pelcovi, který vyučoval karikaturu a ilustraci. Když Pelc odešel na Akademii výtvarných umění, jeho žák ho následoval. Studium ukončil v roce 1955 a téhož roku si se spolužákem z akademie Oldřichem Jelínkem zřídil ateliér a začal obcházet nakladatelství. Záhy si získal jméno jako velmi osobitý ilustrátor. Specializoval se zejména na humoristickou ilustraci, měl blízko k ironizujícímu stylu Krylova, La Fontaina a Ezopa. Často spojoval zvířecí a lidské rysy, aby charakterizoval postavu a její hodnotový žebříček. V roce 1959 měl první výstavu v pražské galerii Fronta.  U nás vydal v roce 1970 knihu karikatur Bornografie, v roce 1975 Karikatury, dále album 12 grafických listů (1992) a v roce 1990 autobiografickou knížku Mým národům. Mezi nejkrásnější patří ilustrace ke knihám Robinson (Daniel Defoe), Muž s dýmkou a houslemi (Arthur Conan Doyle) nebo Pipi Dlouhá punčocha (Astrid Lindgrenová). Dílo vyhraněného kreslířského stylu a osobitého pojetí děje fantaskním způsobem kombinuje různorodé prvky lidského, zvířecího a přírodního světa v groteskní a karikaturní nadsázce.

Stejnou popularitu jako ilustrace knih získala Bornovi i jeho práce v animovaném filmu. Born je např. autorem animovaného filmu Ze života ptáků, seriálu Mach a Šebestová , který vycházel upravený ke čtení v 27.ročníku Pionýra (vytvořen spolu s M. Macourkem a J. Doubravou), celovečerního Robinson Crusoe, námořník z Yorku). Výtvarně spolupracoval asi na 65 filmech. Specifickým rysem jeho tvorby je břitký, nápaditý humor. Ilustroval přes 200 publikací, zejména dětských knih. Nakladatelé i čtenáři oceňovali Bornovu schopnost vcítit se do tématu a zachovat atmosféru příběhu. Četné knihy ilustroval i v zahraničí, jako první vyšlo v roce 1973 album jeho kreseb a grafik v Itálii. Jeho ilustrace našly děti i ve Sluníčku, Mateřídoušce a Pionýru.

Od roku 1960 byla jeho díla vystavena po celém světě a získal za ně mnoho cen. Jeho doménou je grafika – suchá jehla, lept a především litografie. V roce 1962 se oženil a v roce 1964 se mu narodila dcera Erika Bornová. Jeho nejznámější díla zahrnují ilustrace knih od Miloše Macourka (Mach a Šebestová, Žofka), Julese Verna (Trosečník z Cynthie), A. Dumase staršího (Tři mušketýři), Vojtěcha Steklače (série Boříkovy lapálie) a jiné. Poslední rozloučení s umělcem proběhlo ve velké obřadní síni strašnického krematoria 27. května 2016. Hrob Adolfa Borna je na Olšanských hřbitovech (Zdroj: CSFD.cz a internet)

Bitvy světových dějin byly příběhy o  vzniku bitvy, průběhu a také jak skončily tyto události. Autorem byl také Vojtěch Steklač.

Příběhy z hlubin času – přinášely povídání o dobách minulých, z období pravěku., Jedno dobrodružství za druhým prožívá příslušník pravěké tlupy- Užovka. Seznámil se  s lovci turů, spadl do propasti, pomáhal bojovat proti nepřátelům, kteří napadli pokojnou rybářskou osadu, stal se pomocníkem kouzelníka, kde se cítil jako vězeň a nakonec utekl. Autor  Jaroslav Tichý  (*5. 10. 1923, Pardubice – †19. 8. 2004) český spisovatel, překladatel, literární kritik Patřil k prvním zaměstnancům SNDK (od 13. 11. 1951). Spolupracoval i se Čtyřlístkem a s řadou časopisů.

Zapomenutý král českého hororu (přinejmenším jeden z králů) dr. Jaroslav Tichý se narodil jako syn kazatele Otakara Tichého, spoluzakladatele Církve československé. Co kluk navštěvoval často město Jičín, kde v jednom podloubí vedl krejčovnu jeho děd.  Tichý od dětství miloval vše strašidelné a disponoval bujnou obrazotvorností i talentem na jazyky. Díky otci se naučil latině, uměl i řecky a hebrejsky, ovládal němčinu, mluvil francouzsky, španělsky a italsky a překládal jak z angličtiny, tak i z ruštiny. Maturoval zrovna za heydrichiády (na Drtinově gymnáziu v Praze), a pak absolvoval knihovnickou školu. U profesorů Mathesia a Mukařovského vystudoval slovanské literatury i estetiku, pracoval jako knihovník i literární kritik a teoretik – a psal a nedopsal dějiny dětské literatury. Měl na nich pracovat i ve Švédsku a získal stipendium, ale před odjezdem akutně onemocněl. Nežli se uzdravil, výjezdu zabránila StB. Cenila nicméně Tichého jazykové schopnosti a vidinami „vysněného“ zahraničí jej chtěla nenápadně zkorumpovat.

V  květnu roku 1971 byl Jaroslav Tichý odejit z redakce tehdy vynikajícího časopisu Ohníček a začal pracovat u Vodních zdrojů (1972). Jen dík Vojtěchu Steklačovi mohl pak ještě krátce spolupracovat s Pionýrem, rukopis jeho knížky však Mladá fronta odložila ad acta a vydala raději skoro stejně koncipovanou práci svého vedoucího pracovníka. Zajímal ho už tenkrát i komiks a stal se v oblasti průkopníkem dávno před Prokůpkem. Teoreticky i prakticky. Napsal totiž pro Ohníček celoroční kreslený seriál Šibalové, taškáři, darebové (1970-71). I ten však byl stopnut a další taškářství si tedy autor vysnil sám. Vznikl tak soubor povídek Kuba Podšívka (1971-72 časopisecky, knižně 1989 a 2004). Normalizační časy jak známo nepřály žánru hororu, ale Tichý se tím nedal odradit, a právě na poli čiré hrůzy zazářil, jak si lze pamatovat z Ohníčků let 1973-75. Jaroslav Tichý přitom nesměl tyto horory podepisovat, a to na rozdíl od veškerých jejich (mistrných) ilustrátorů, jimiž původně byli esa jako Faltová, Foltýn, Krum, Vraštil, Běhounek, Váša, Teissig, Vrbová, Klimtová, Kolínská, Hrdina, Černý – a nejčastěji Jan Javorský.

A Jaroslav Tichý? Jaký byl? Spíše starosvětsky zdvořilý džentlmen. Zůstalo mu například cizím, aby sám sobě pomáhal, i zemřel téměř zapomenut. Přitom se zasloužil o založení české pobočky IBBY, jejímž býval tajemníkem, a se Zdeňkem Slabým pracoval pro Zlatý máj. Sepsal i průkopnickou publikaci Comics (1967) a náležel k okruhu Literárních novin.

„Pane doktore, co vás vlastně inspirovalo k oné sérii hororů?“ zeptal se ho svého času Ivo Fencl. „To není žádné tajemství. Od dětských let mě lákaly všelijaké strašidelnosti a záhady, a tak stačilo, že jsem jednou cestoval zanedbanou lesní lokálkou, kde všelijak vrzala a klepala návěstidla a závory (povídka Trať ve Skeletonském močálu, 1973), anebo že jsem četl o účinku mandragory (Pomsta mandragor, 1974), anebo navštívil klášterní zahradu s barokními sochami úplně vrostlými do trávníku (Divné sochy v koutě zahrady, 1975). Nu, a povídky byly hned.“
převzato a zkráceno z recenze z roku 2013 (Ivo Fencl internet)

Příběhy kresbami provázel   Zdeněk Burian, celým jménem Zdeněk Michael František Burian (11. února 1905 Kopřivnice – 1. července 1981 Praha, byl český malíř a ilustrátor dobrodružných knih. Proslul zejména svými paleontologickými rekonstrukcemi společně s profesorem Josefem Augustou. S časopisem Pionýr dlouhodobě spolupracoval. Také jeho poslední nedomalovaná kresba byla vytištěna na titulní straně 2. čísla ročníku 29.

Oblíbenou dvoustranou byl „fotokomiks“ –  seznámení s novým filmem, který se v tu dobu dal shlédnout v československých kinech. Jednotlivé záběry z filmu byly komentovány textem pod uvedenými obrázky. Zároveň byly uvedeny informace o filmu., autoři, herci a podobně.

Povídání o spisovatelích psal v rubrice Literární kompas  Přemysl Veverka (*13.01.1940 Roztoky u Prahy, Protektorát Čechy a Morava  –  †03.04.2016 Tábor), spisovatel a redaktor.  Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze spoluzaložil časopis Student (1965) a pracoval jako redaktor Mladého světa. Poté působil jako časopisecký i nakladatelský redaktor a dramaturg Československé televize.  Psal i pro časopis Pionýr. V devadesátých letech koncipoval časopis Umění & byznys a byl jeho šéfredaktorem. Přemysl Veverka byl člověk, který v posledních deseti letech upřímně ctil Lidice, Ležáky a osud lidí těchto obcí, kde pracoval v letech 2006 – 2008 v Památníku Lidice jako historik a spisovatel. V Lidicích žil střídavě asi 5 let.

V Pionýru  se  svým přítelem a průvodcem Petrem    probírají  osudy básníků a spisovatelů.  Tak tu sledujeme Karla Jaromíra Erbena (1811-1870), Svatopluka Čecha (1846 – 1908) Miroslava Ivanova (1929 – 1999), Františka Kožíka  (1909 – 1997), Karolínu Světlou (1830 – 1899) a další.

V časopise nechyběly povídky a básně, rubrika  Kdo to byl o významných světových osobnostech, Bystřílna, Pionýrská klubovna, povídky, poezie a kresby čtenářů v rubrice  Čtenáři čtenářům, Fůra vtipů, hádanky  a další oblíbené rubriky.

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění dalších souvislostí kolem vydání časopisu PIONÝR z roku 1978-79, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Přečti si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) na svém tabletu, pc nebo notebooku archivovaná čísla časopisu PIONÝR – kliknutím na náhled strany:

(Zdroj: damro)

Samostatná stránka s odkazy na všechna čísla a tituly časopisů i kreslených seriálů ke čtení (bez náhledů na titulní strany) je viditelná (po přihlášení) v horním menu „KNIHOVNA„. V našem souborném katalogu najdeš všechna doposud archivovaná čísla časopisu PIONÝR zde >>>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *