NA POKRAČOVÁNÍ …
Spoluautor dvoudílné ENCYKLOPEDIE KOMIKSU V ČESKOSLOVENSKU 1945-1989, Robert Pavelka (*1963) je mimo jiné grafik, papírový modelář a sběratel. Jako spoluautor je podepsán i pod tituly The Beatles pro pamětníky, Papírový svět Richarda Vyškovského, Papírová archeologie 2, Hvězdy formule 1 2002.
Samostatně je autorem Historie F1: triumfy a tragédie, Formule 1 od startu k cíli, Milované „ENKO“ v době socialistické. Jsme moc rádi, že pro www.detske-casopisy.cz poskytl k publikování své pojednání o románech vydávaných na pokračování v časopisech.
NA POKRAČOVÁNÍ…
Těžko asi přijdeme na to, kdo jako první poslal do světa nějaký ten „román na pokračování“. Dá se ale vypozorovat z doby na počátku minulého století, že to byla taková levnější náhrada skutečných knih. Pokusím se to vysvětlit na příkladu, který v předmluvě ke známému titulu Robinson Crusoe uvádí jeho překladatel Josef Věromír Pleva. Když mu jako malému chlapci půjčil tento „bestseller“ jeho učitel, spočítal si malý Pepík, že by si mohl tuto knihu dovolit, kdyby jeho otec pracoval šest dní a rodina by nesměla uzmout ze mzdy ani troník.
Věřím, že podobně na tom bylo víc nepříliš majetných čtenářů, proto jim začali vycházet vydavatelé vstříc – speciálními sešity o několika stránkách, kde nejčastěji kromě obálky (na níž bylo pár nepříliš významných informací) nebyl jiný obsah než část daného románu. Kdo chtěl nebo mohl, nechal si po posledním dílu vše svázat, ale ani to nebylo potřeba. Půdy často vydávaly svědectví v podobně několika desítek titulů, pravda různé kvality a obsahu. Za sebe mohu připomenout knihovničku DO MI NO, v níž byla vydána Kiplingova Kniha džunglí.
Postupně ale přestávaly být knihy výsadou horních vrstev a proto se přišlo na další variantu: bonus, přídavek nebo prostě snaha vydavatelů časopisů jemnou formou nátlaku dotlačit kupující k pravidelnému odběru. Činily tak nejen časopisy, kde to bylo celkem obvyklé, ale kolikrát i noviny. Nejčastější formou bylo „obětování“ určité strany nebo stran, které se daly vystřihnout a složit do patřičného formátu. Vydavatelé neopomněli několikrát zdůraznit, že zakoupením několika čísel toho kterého titulu se čtenáři dostane odměny v podobě další knížky.
Postupem času – dost možná kvůli jisté „lenosti“ graficky připravovat tyto miniknižnice – došla redakce k řešení nejjednoduššímu. Román na pokračování byl prostě součástí časopisu, v lepším případě to byly dvě strany tvořící list, jindy protilehlé, ale nijak se nelišící od ostatních. Maně mě napadá, že tímto způsobem postupovaly velmi často Květy. Ale třeba první příhody chlapce Jonáše „Pajdy“ v Pionýrské stezce měly obdobný charakter. Až do padesátého sedmého čísla využívala možnosti „přídavku“ i edice KARAVANA – kdo by si nevzpomněl na Foglarovu Chatu v jezerní kotlině, Červenomodrého Metuzaléma (Karel May), Vládce hlubin (André Laurie) či Setkání v džungli (Jules Verne).
Samozřejmě ne všechna periodika měla stejný formát, namátkou stačí připomenout ABC, Mateřídoušku, Ohníček, Pionýrskou stezku, z dospělých pak Ahoj na sobotu nebo VTM. Takže ony knížečky byly různě velké a v knihovně působily dojmem „každý pes jiná ves“. Jeden známý pocházel zřejmě z hluboce literární rodiny a pečlivě střádal tituly na pokračování, které se daly do knižní podoby svázat v n. p. Tomos (vycházelo to na nějakých 20 – 30 Kčs), a aby rozlišil periodikum, zkoušel volit různé barvy desek. Skončil tuším u pěti.
Apropós desky. Vím, že byly nabízeny na vazbu celých ročníků, ale jestli i na knihovničky, to skutečně nevím. Není třeba vysvětlovat, že tehdy ještě nebyly počítače, grafické programy a možnost si udělat na ony unifikované desky nějaký vlastní přebal. Ale viděl jsem hned několik zručných jedinců, kteří si ho prostě vytvořili, ať jako vlastní kreslířské dílo nebo vystříhali obrázky z časopisů přibližného tématu.
Je třeba ještě zdůraznit další možnost, kterou mohly tyhle knížky mít – je to konkrétní případ Steklačova Žlutého Roberta (Ohníček) nebo jeho dalšího dílka Béďa Dynamit (Pionýr). Zatímco nepolapitelný francouzský zloduch měl knihovničkový formát, parta fyzikálních talentů shromážděných kolem Bedřicha Kámena mladšího hodlající vypustit do vesmíru první československou raketu se prezentovala na celostranách. Měl jsem možnost číst ony „postupně vydávané“ knihy a pak jejich klasickou podobu s ISBN. Zatímco do Roberta bylo přidáno pár pasáží nijak neměnících původní děj, Dynamit se změnil jak co do prostředí, tak i počtu hlavních postav. Tvůrce prostě do časopisu nasadil jakousi ochutnávku a tu potom daleko šířeji rozvinul. Ještě se sluší podotknout, že v případě Žlutého Roberta bylo ohníčkovské vydání prubířským kamenem i v jiné oblasti. Poněkud těžkopádný a nepříliš úspěšný komisař Mamula se do knihy musel přejmenovat na Brouka. Jako hlavní důvod bylo uvedeno, že jeden z vysokých stranických kádrů, mající rovněž jméno Mamula, vyjádřil poměrně jasně požadavek, že takhle se rameno spravedlnosti jmenovat nebude.
Dalším častou praxí – zejména v dětských časopisech – bylo určité zkracování či úprava. V ABC byl takto „pročištěn“ Kluk z irských močálů“, o což se postaral Miroslav Švandrlík, nebo Verneovo „Setkání v Africe“. Důvodem byly nejen některé nepříliš záživné pasáže, ale i nutnost se vejít do patřičného počtu pokračování. Na druhou stranu měl úspěšný sběratel několik velmi zajímavých titulů a například Karlík a továrna na čokoládu Roalda Dahla s ilustracemi Jaroslava Maláka byla velmi oblíbená „pokračující“ publikace, stejně jako jí předcházející Pipi Dlouhá Punčocha s kresbami Adolfa Borna. Upřímně by mě zajímalo, zda se někdo pokusil nechat si svázat atypické formáty ze dvou ročníků v Pionýrské stezce: zabíraly 2/3 standardního formátu a překládaly se vejpůl. Navíc – pokud mě paměť neklame – Zapletalův Tábor u jezera, navazující na již zmíněný Ostrov přátelství popisující příběhy plavčíka Pajdy, poté lodníka Jonáše, čítal pouhých 80 stran a s tím mě mistři vazači, slušně řečeno, vyhodili. Z toho důvodu jsem musel knihovničky z časopisu MOTORistická současnost dávat dvě i tři k sobě. Velmi oblíbený Miláček François (pojednávající o životě Francouze Ceverta), měl také pouhých osm desítek stran, takže jsem ho spojil s postřehy dalšího velikána F1 Jacky Ickxe.
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že oněch několik stran s titulem a číslem v závorce „na hřbetu“ mělo magický vliv a alespoň já jsem většinou pojal snahu shromáždit všechny díly. Že ke svázání pak většinou nedošlo, to je už jiná kapitola. Záměr byl naplněn a určitě ve mně zanechal výraznou stopu. Ostatně, i když se jednalo zčásti o ekonomické hledisko, když jsme s přáteli realizovali knihu Papírová archeologie, také její první díl vyšel „na pokračování…“
Napsat komentář