Jedno číslo přílohy KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY – 2.ročník – 1926
KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY pro www.detske-casopisy.cz digitalizoval Milan G. Moc dějujeme!
Titulní strana 21.čísla této osmistránkové přílohy deníku ČESKÉ SLOVO nese na první pohled „ladovský“ rukopis. Josef Lada (*1887 +1957) byl od roku 1925 redaktorem přílohy ČESKÉHO SLOVA (v roce 1929 náklad 750 000 výtisků denně!) která se jmenovala KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY. I pro tuto přílohu časopisu z nakladatelství Melantrich kreslil své obrázky s jednoduchou kresebnou stylizací, a tak příznačným „dobromyslným ladovským humorem“. V redakci pracoval Josef Lada 15 let – až do roku 1940.
Wikipedie uvídí, že Josef Lada „V oblasti výtvarného umění vytvořil asi 400 volných obrazů a okolo 15 tisíc ilustrací.“
V článečku z 30.8.2015, kde byla archivována další čísla 1.ročníku přílohy KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY jsem citoval Josefa Ladu z jeho autobiografické knihy KRONIKA MÉHO ŽIVOTA, kterou sepsal prvních letech 2.světové války. Dnes cituji další pasáž, která se týká jeho vzpomínek na redaktorskou práci.
Josef Lada – KRONIKA MÉHO ŽIVOTA (1941): „ O tom, jak u nás čtenáři reagují na vtipy, dala by se napsat celá kniha. Některé korporace se považovaly za tak důležité, že nesnášely ani nejmenší narážky a za vtip žádaly mnohostrannou satisfakci od vydavatelstva: předně, velký finanční příspěvek; za druhé, otištění dlouhého článku v nejbližlím čísle hlavního listu na první straně. Thema bylo dáno: o kulturním a všestranném poslání společku. Za třetí: redaktor budiž vyhozen na dlažbu. Jiná korporace hrozila, že 50 000 jejích příslušníků okamžitě vystoupí z politické strany, jíž list náležel, jestli časopis otiskne vtipy na příslulníky její korporace.
Stalo se mi také toto: otiskl jsem vtip s úvodem: manželka vyčítá manželovi, že už jí dávno slíbil dát přišít u krejčího novou kožešinu na starý kožich. Co odpověděl manžel, už nevím, ale vím, že po otištění dostal jsem ostré psaní od koželníka z Hradce Králové, v němž mi důkladně vyčinil. Nejdříve mi vytkl naprostou neznalost živnostenských řádů, když ani nevím, že krejčí nesmí přišívat koželiny, ježto tato práce je vyhrazena pouze kožešníkovi. Vynadal mi, že ten šlendrián ještě podporuji nemístnou reklamou, a nakonec projevil podezření, že mě krejčíři tučně podmazali. To mi bylo k smíchu. Ale zabolelo mne, když jsem po otištění humoresky, v níž byl popisován mlýn na přemílání starých bab na mladé dívky, obdržel dopis, psaný třaslavým písmem, jenž končil: „Což jste neměl starou matku?“
Těžko se u nás dělají humoristické časopisy. Nejen jednotlivci a korporace, ale celé tábory zneužívaly celkem nevinných vtipů k štvanicím a používaly jich k nezřízeným agitacím. Bylo těžké vymýšlet stavy, jež nebyly v žádném seskupení, když i pobertové hrozili vystoupením z bývalých stran. Jenom lékaři a kněží neprotestovali.
Je známo, jak živě lidé reagují na jména otištěná v novinách ve spojení s nějakou nepravostí. Napíše-li se v časopise, že Antonín Nesnídal ztropil výtržnost, přijde si druhého dne stěžovat do redakce František Nesvačil a žádá za otištění oznámení, že on nemá s oním Antonínem Nesnídalem nic společného, protože není žádný výtržník – jinak prý vybílí celou redakci.
Nebývalo ani tak těžké vymýšlet vtipy jako jména, která by neexistovala. Stalo se často, že i ta nejkomičtější se objevila. Jedno údobí otiskoval jsem vtipy s jmény á la Pucpátek, Vrtichvost, Brndil, Mastikulka, abych zcela jistě na nikoho nenarazil.
To se nelíbilo jakémusi panu Postrachovi, jenž mi důrazně radil, abych už dal jednou pokoj s tak pitomými jmény. A když jsem napříště užil v každém vtipu jména Postrach – zase mu to nebylo vhod.
Podle svých dlouholetých zkuleností označil bych tyto náměty za těžce snesitelné pro průměrného českého čtenáře: vtipy nechutné, jež tangují žaludek; vtipy pikantní, v nichž si libují Francouzi; vtipy nesociální; přehnané situace, jež v životě nejsou dost dobře možné.
V Čechách je originální humor, jadrný, opravdu vtipný a český člověk se dovede s humorem přenést i přes svízelné situace. Je však smůla, že o českých humoristických časopisech rozhodovali lidé, kteří neměli pro vtip ani trochu smyslu. Jeden takový kožený patron hledal nového redaktora pro svůj žertovný časopis, a když mu byl doporučen jeden náš výborný humorista, odmítl ho s odůvodněním, že není dost seriosní člověk – je to prý šprýmař!
A když jinému majiteli humoristického časopisu vytýkal kdosi, že jeho list je nudný a humor jeho listu pro kočku, dopálil se vydavatel a vybuchl: „Jen počkejte, až vyjde příšti číslo! – To se nebudete smát!“
Je samozřejmé, že dobrý humor může vytrysknout jenom z dobré nálady a pohody. Tak zvaný šibeniční humor je jen vzácnou výjimkou. Zvláště redaktoři humoristických časopisú by měli být stále dobré mysli, neboť musí často těžce potit vtipy a texty k rúzným obrázkům. Měl jsem příležitost nahlédnouti do kuchyně různých redakcí. Byl jsem s nimi ve styku od roku 1905, to už mohu říci, za jakých nepříznivých podmínek redaktoři pracovali. List, který v cizině dělalo pět lidí, musil u nás smolit redaktor jeden, a to ještě za stálého otravování panem majitelem, jenž z titulu majitelství osoboval si právo do všeho mluvit, všecko ostře kritizovat a dělat nemožné i zbytelné změny v poslední chvíli.
K tomu neměl pan majitel pro humor za krejcar porozumění a při pohledu na kresby projevoval dokonalé ignorantství. Pro každý hloupý dopis, třeba anonymní, dovedl ztrpčovat redaktorovi práci a politické vtipy dával oceňovat svým dětem. Jestliže jim dětičky nerozuměly, dostal redaktor vynadáno, že jsou vtipy nesrozumitelné.
Vydavatel neměl často k výtkám ani podstatného důvodu, ale redaktora přece honil, což bylo opatření preventivní, aby snad redaktor nezlenivěl. Pan majitel nevěděl či zapomínal, že výtkami otravuje práci, a tím podlamuje činnost. V špatné náladě se nemohou přece rodit brilantní vtipy. Ovšem, pan vydavatel myslil, že je redaktor jako pekař a vtipy smolí a peče, nebo sype z rukávu.“
Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění souvislostí kolem vydávání přílohy KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY v roce 1926, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhled titulní strany.
Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku archivované číslo časopisu KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY – kliknutím na náhled strany:
vlastním vydání,kvítka z čertovy zahrádky,rok 1928 až 1929