Dalších 60 stran – MODRÁ PĚTKA – 1975-80
Pro www.detske-casopisy.cz digitalizoval dnes archivované příběhy MODRÉ PĚTKY z časopisu PIONÝRSKÁ STEZKA jeden z nejpilnějších přispěvatelů Damro. Moc děkujeme!
K uživatelům tohoto webu se tak dostává „necenzurovaná“ (narážím na debatu 12/2015) verze jednoho z nejlepších a nejpopulárnějších kreslených seriálů, který byl otiskován v letech 1970-1991.
MODRÁ PĚTKA se může honosit druhým nejvyšším počtem komiksovým epizod v období 1945–1989 (po nesmrtelných Rychlých šípech), bezkonkurečně však jde o nejdéle vydávanou sérii v klasickém časopise – celkem bylo publikováno 297 barevných stran.
Dnes archivujeme příběhy MODRÉ PĚTKY, které byly publikovány v 6.- 10.ročníku časopisu PIONÝRSKÁ STEZKA (1975-80) – celkem 60 stran.
Zatím nejuceleněji se MODROU PĚTKOU v odbornější literatuře zabývají Josef Ládek a Robert Pavelka ve své knize ENCYKLOPEDIE KOMIKSU V ČESKOSLOVENSKU 1945-1989 – 2.DÍL na stranách 16-29 – první část citace je v článečku ze 16.1.2016, druhá část v článečku z 2.2.2016 a dnes cituji další část:
“ …… Model vydávání příběhu v dalších letech byl velice nepravidelný – v 6. ročníku zabrala dvě třetiny roku další příhoda s detektivními prvky o hledání záhadného pokladu na tvrzi Zabov. Na podobně dlouhé dobrodružství si čtenáři museli počkat až do 9. ročníku, kdy Modrá pětka sváděla velice tuhý boj s nám již známou dvojicí Fiškus-Dromedár o záhadný ptačí kroužek. O dva roky později se na stránkách Pionýrské stezky objevil vůbec poslední celoroční příběh: sice neměl jednotící název, ale spojovacím prvkem se stal zatoulaný Čajíčkův lodní pytel a souboj s dvoučlennou posádkou kánoe, která na řece načerno lovila ryby. Tato „Velká plavba“, odehrávající se na rozdíl od jiných příběhů v reálném prostředí Lužnice mezi Suchdolem a Týnem nad Vltavou, ale nebyla dlouholetým čtenářům časopisu neznámá – měli totiž možnost si ji přečíst v psané podobně už ve 3. ročníku, kde vycházela pod názvem Mokré řádky Modré pětky. Jednotlivá pokračování měla tehdy rozsah cca 2/3 stránky a byla koncipována formou zápisků z deníků jednotlivých členů Modré pětky ze zmíněné plavby. To vše bylo doplněno spoustou naučných informací a plánků. Pro úplnost dodejme, že oproti písemné verzi jsou v komiksu některé drobné změny, ale nijak podstatné pro samotný příběh. Bez nadsázky se dá říci, že obě verze jsou vlastně minipříručkou pro vodáky, jak se chovat na řece a řešit některé obvyklé situace: přistávání, táboření či sjíždění jezů. Bylo to vlastně rozloučení s velkými vodáckými příběhy, protože v dalším komiksovém životě Modré pětky už žádné takové velké říční putování nenastalo.
Od 13. ročníku se autorská dvojice definitivně vrací ke kombinaci kratších příhod – ty půlroční budou na čtenáře čekat už jen tři (v tom posledním ve 20. ročníku Modrá pětka bojuje s partou zlodějů koček). Jedním z důvodů tohoto zkracování příhod byly i tenčící se náměty. Nakonec to řekl i slavný otec Rychlých šípů Jaroslav Foglar: „Ono nejde vymýšlet nějaká dobrodružství donekonečna, jednou zjistíte, že už jste s fantazií u konce.“ Navíc i kreslíř Čermák vykazoval určitou tvůrčí „únavu“, která se po dvou desítkách let nutně musela dostavit. Autoři se tedy dohodli, že se v jedenadvacátém ročníku Pionýrské stezky, která se pod vlivem společenských změn přejmenovala na pouhou Stezku, s Modropěťáky rozloučí.
Pokud budeme chtít podtrhnout a sečíst jednotlivé epizody Modré pětky, nebudou to až tak jednoduché počty. Neplatí tady totiž obligátní – co číslo, to stránka. Seriál doprovázejí některé výjimky a zajímavosti, které výsledné číslo poněkud navyšují. Jednou z nich je příloha Pojišťovací stezička, v níž Modrá pětka měla na poslední stránce příběh spjatý s tematickým zaměřením dané přílohy. Mohou se také objevit dohady, zda lze za samostatné pokračování považovat už uvedenou titulní stranu dvojčísla 21/22 třetího ročníku, která všechny atributy plnohodnotného dílu splňuje. Redakce časopisu také udělala jednu vydavatelskou chybu – ve 13. ročníku byl v Pionýrské stezce č. 11 uveden příběh Kde je Santa Maria?, na jeho pokračování čtenáři o měsíc později čekali marně. Místo něj se objevila nenavazující samostatná epizoda Zelený dárek (navíc otištěná – číslo 2, ročník 9). Teprve v čísle 4 následujícího ročníku (14) se uvnitř časopisu na místě, kde byly obvykle zařazovány plakáty osobností, objevilo ono „ztracené“ dokončení Santa Marie (Spavá nemoc).
Jak už bylo řečeno, Modrá pětka byla hlavně zpočátku své existence využívána pro velké množství doplňkových článků či rubrik. Mezi ty první patřily sloupky Modrá pětka podotýká. V nich ke čtenářům promlouvali jednoliví členové party a sdělovali jim drobné postřehy či rady. Vycházely také psané příběhy, které byly později přepracovány na komiksové verze – za všechny vzpomeňme Pokladnici č. 12 (2 ročník), která se objevila jako dvoudílné pokračování v 10. ročníku (Ve vodní pasti, Poklad z hlubin – 9. a 10. číslo). Čermák také kreslil jednotlivé obrázky komiksového stylu jako komentáře k některým tématům či článkům (mimo jiné můžeme vzpomenout povídku Hank & Jeff spisovatele E. T. Setona). Vzhledem k tomu, že dvojice Hromádko/Kolář později připravovala dramatizace některých příhod Modré pětky pro rozhlasové pořady pro děti vysílané v oblasti Jihočeského kraje, chodily redakci občas i reakce na tato vysílání, zejména ve formě fotografií, jak se děti s Modropěťáky ztotožňovali. V časopise byla tomuto tématu věnována celá dvoustrana ve 3. ročníku (č. 20) i s vybranými fotografiemi od čtenářů.
Nahrávky byly několikrát reprízovány, naposledy v roce 2010 v Českém rozhlase 2 v pořadu Domino. Oblíbenou rubrikou Pionýrské stezky bylo také Knihkupectví u Čajíčka, v němž bývaly uváděny upoutávky na „kardinálně“ dobré knížky …
Najde se určitě dost těch, kteří budou chtít vyhledávat oslí můstky mezi Modropětáky a ideologií. Nelze tu říci nic jiného, než že Modrá pětka jako většina seriálů zařazených do „klubáckého“ ranku prostě musela reagovat na současné dění. Autoři většinou nějaké požadavky na angažovanost vyřešili tím, že hned do prvního obrázku vsunuli cokoli spjatého s pionýry (například znak PO na stěnu klubovny), a byl klid. Nehledě k tomu, že pokud si pozorně pročteme ony téměř tři stovky epizod, nedočkáme se tu ničeho, co by neodpovídalo dobovým reáliím. Autoři dbali, aby vydávané epizody korespondovaly i s daným ročním obdobím (pokud nešlo o vícedílný příběh). V době Vánoc tedy vycházely příběhy se zimní tematikou, prázdninová čísla byla pravidelně věnována pobytu Modré pětky na oddílových táborech.
Český ústřední výbor ČSTV vyhlásil v roce 1988 sportovní hru pro děti s názvem Tři stupně. Iniciátorem této akce byl Karel Tejkal a jejími patrony se stali čeští olympijští medailisté Božena Krejcarová-Srncová, Jiří Daler, Emil Zátopek a Ludvík Daněk. Princip soutěže byl velice jednoduchý, olympionici vyhlásili své úkoly (každý čtyři, takže pro získání bronzového stupně jich bylo třeba splnit šestnáct). Tři stupně také propagoval rozhlasový klub Domino a samozřejmě se nezbytné informace objevily i na stránkách Pionýrské stezky. Tejkal za přispění České státní pojišťovny připravil šestnáctistránkový sešit, v němž byly úkoly detailně rozepsány, a s ohledem na spolupráci s časopisem požádal autory Modré pětky, aby vybrali pro minipublikaci nějaké příběhy oddílu. Hromádko s Kolářem sáhli po takových příhodách, které jsou nějakým způsobem spjaty se sportem. Nakonec se jich v sešitě s názvem Modrá pětka na bronzovém stupni objevilo sedm, pochopitelně šlo o epizody vydané v minulosti, takže neměly s danou akcí nic společného. Čermák však speciálně pro toto vydání vytvořil novou titulní stranu, která je de facto představením celé party a zároveň originálním minikomiksem. S ohledem na formát se pak musely některé příběhy upravovat – týkalo se to především ‚ trilogie Dům hrůzy (původně Do klubu cestovatelů; Tváří v tvář nebezpečí a V domě hrůzy – 9-11/ročník 4). V prvním pokračování byly kvůli textu v záhlaví vypuštěny tři obrázky, jeden musel být naopak prodloužen, a protože boxy připomínající předchozí děj byly zbytečné, musel Čermák ještě provést další drobné změny v následujících dvou dílech. Podobné to bylo s příběhem z Pojišťovací stezičky Hastrmanům vstup zakázán, kam se musely také přidat dva obrázky. Tato neprodejná publikace má ještě jeden primát, v tiráži byli poprvé jako autoři textu uvedeni Hromádko a Kolář svými skutečnými jmény. Sluší se ještě poznamenat, že akce měla mít ještě další dva stupně – stříbrný a zlatý -, ale měnící se společenská situace vedla k tomu, že Tři stupně zůstaly nedokončeným projektem.
Na další reprint si Modrá pětka počkala až do doby krátce po sametové revoluci. V edici komiksových časopisů Kometa se objevilo celkem 16 příběhů (vyšly v sešitech 5 a 6). Epizody byly vybírány tak, že prvních osm bylo zaměřeno na činnost Modré pětky na táborech, druhá osmička měla jednotící téma v šarvátkách Modropěťáků s dvojicí Fiškus a Dromedár. Čermák nakreslil nový titulní obrázek pro úvodní pokračování, epizoda Stopy vedou k jezu byla převzata z Modré pětky na bronzovém stupni. Zajímavější bylo úvodní pokračování ke druhé osmičce příběhů – první čtyři obrázky byly převzaty z bezejmenného příběhu z Pojišťovací stezičky č. 4, další dva obrázky pak opět nově namaloval Čermák.
Kompletní znovuvydání Modré pětky začalo nabývat reálných rozměrů deset let po jejich posledním původním příběhu – impuls k tomu vzešel od Jiřího Hromádko, jenž tím chtěl uctít památku svého zesnulého autorského kolegy Koláře. První část příběhů, jejíž stěžejní částí byl seriál Modrá pětka na stezce dobrodružství, se objevila na pultech v posledním roce minulého století. Tuto publikaci, rozšířenou o několik dalších epizod, doplnila o tři roky později podstatně silnější kniha, která názvem upomínala na druhý nejdelší příběh Modré pětky. Díky ní se majitelé obou reprintů mohli honosit prakticky kompletní sbírkou příhod Modré pětky, protože do nich byly zařazeny po mírném, ale nutném rozšíření i ony epizody z Pojišťovacích steziček (kvůli formátu poněkud kratší). Pouze pro statistiky můžeme dodat, že v těchto publikacích není uvedena obálka již několikrát vzpomínané Modré pětky na bronzovém stupni. Zato na zadní obálce druhé knihy je použit stejný obrázek, jaký mohli čtenáři vidět na poslední stránce neprodejné publikace. Tato kniha přináší novinku v podobě předtím nikdy nevydaného příběhu Noční hlídka.
Jiří Hromádko považuje kapitolu Modré pětky za uzavřenou, ačkoli po určitou dobu zvažoval možnost převést příběhy do psané formy. „Ke konci její existence už bylo vidět, že nápady váznou. Nelze se ale divit, věnovali jsme téhle partě dvacet nepřetržitých let. Další pokračování není myslitelné už jenom z úcty k Bohumilu Kolářovi. „
Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k dokreslení souvislostí kolem vydávání MODRÉ PĚTKY, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE dolů pod náhledem titulní stránky.
Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku archivované stránky MODRÉ PĚTKY – kliknutím na náhled strany:
Dobrý den,
píšu bakalářskou práci, ve které analyzuji a porovnávám dětské časopisy na konci 19. století – konkrétně periodika Budečská zahrada, Malý čtenář a Květy mládeže. Chtěla bych se Vás proto zeptat, zda lze získat přístup k těmto číslům nějakým jiným způsobem, než-li oskenováním u Vás nepublikovaných čísel (nic takového bohužel k dispozici nemám).
Předem děkuji za odpověď
Michaela Kratochvílová