Dnešní čísla časopisu ROZRUCH – 6.ročník z roku 1943 pro www.detske-casopisy.cz připravili  Hozd a Václav N. Děkujeme!

ROZRUCH – ROMÁNY VZRUŠENÉ CHVÍLE vycházely v roce 1943 čtrnáctidenně a rozsah se zmenšil z 36 na 32 stran. Díky tomu vypadly předchozí rubriky i obrázek v záhlaví románu.

Ale je srpnen 1943 – němci před půlrokem kapitulovali u Stalingradu a v Protektorátu Čechy a Morava byl kulturní život podřízen zájmům německé propagandy. I vydávání ROZRUCHU omezovala cenzura a úsporná opatření. Jen pro zajímavost – před vyhlášením protektorátu vycházelo cca 2100 českých novin a časopisů (cca 80 deníků, cca 250 týdeníků, …). Během války bylo vydávání cca 1900 českých periodik zastaveno. Nejen z politických, ale i hospodářských důvodů. Na konkrétním příkladu ROZRUCHU lze na již archivovaných číslech vidět jak se stále snižoval počet stran. Na konci války měly přeživší deníky pouhopouhé dvě strany.

Jako úlitba cenzuře musela být i v ROZRUCHU vydaném 6.srpna 1943, řízeném spisovatelem Eduardem Fikerem, vyčleněna adekvátní část časopisu na propagandu. Celostránková reprodukce olejomalby KAMARÁDI, kde dva němečtí vojáci odnášejí zraněného spolubojovníka z bojiště, měla pro šéfredaktora v kontextu doby jistě svoji symboliku.

Negativní informace o nepřiteli, kterým byl pro každého občana sféry vlivu „říše“ Sovětský svaz, musely být pochopitelně součástí všech legálně vycházejících časopisů. Nicméně vyprávění „sovětského občana“ o věznění v Lubjance je univerzální v čase i prostoru, napříč politickými režimy – zabírá cca 13% rozsahu ROZRUHU číslo 255.

Poslední strana SMÍCH ROZRUCHU zůstala zachována – podle kréda: „Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo.“

Pavel Janáček a Michal Jareš v rozsáhlé publikaci SVĚT RODOKAPSU – přinášejí velmi zajímavý vhled do zákulisí vydávání románových sešitových edic jako byl RODOKAPS. Dnes si dovoluji citovat 2.část ze stran 27-43 (první část ze statě LITERÁRNÍ POVAHA ROMÁNOVÉHO SEŠITU byla citována předevčírem).

3. Románový sešit a kinematografie
Kinematografie představovala nejdůležitější referenční pole sešitových edic. Šlo o vztah převážně jednostranný – tím, kdo přejímal, byly románové sešity.
Zvláštním projevem kulturní nadřazenosti protektorátního a poválečného filmu nad rodokapsem se stala satirická tematizace sešitových edic. Tak například Hrušínského veselohru Pancho se žení, vznikající v době velkého kulturního přelomu (film byl natočen 1944, dokončen a uveden 1946), pointovalo upálení makety rodokapsového sešitu.

Rodokapsy na rozdíl od zábavných týdeníků typu Pražanky nebo Hvězdy neposkytovaly filmu náměty ani autory, zrcadlily však jeho produkci, přispívaly ke kultu kinematografie a jejích hereckých i režijních hvězd. Nepostradatelnou položkou doprovodné publicistiky sešitových edic byly filmové hlídky zaměřené na hollywoodské, od sklonku 30. let pak čím dál více domácí kinematografické kruhy. Názory, zvyky a postoje herců se hojně připomínaly i v dalších rubrikách (módní a psychologické poradny), obálky sešitů byly opatřovány snímky domácích a zahraničních herců.

Kinematografie ovlivňovala i to nejdůležitější: výběr, a někdy sám zrod publikovaných románů. Vznikaly přitom texty žánrově víceméně odpovídající vlastnímu profilu románových sešitů. Možné byly tři postupy:

1. Sešitová edice přinesla román, podle nějž byl před kratším či delším časem natočen film, většinou americký, německý, ale i český. Býval to snímek u nás již uvedený, který zvyšoval potenciální zájem o zfilmovaný příběh (kupř. Krásná vyzvědačka, Ostrov pokladů, Dvojí zločin na Maginotově linii, Vzpoura na Bounty). Mohlo nicméně jít i o film, který se u nás neuváděl: potom odkaz na kinematografické zpracování, učiněný formou reklamní anotace nebo poznámkou na okraj zveřejněného edičního plánu, představoval jakýsi punc kvality, byl důkazem atraktivity románového příběhu, vrhal na titul díla a jméno autora odlesk filmařské slávy. Symbolická hodnota takovéto vazby mezi publikovaným románem a kinematografií byla tak vysoká, že to vedlo až k jejímu falšování – nalezli bychom příklady, kdy se zjevně odkazovalo na neexistující zahraniční film. Konečně hned první titul Románů do kapsy, román Zelená Paruka, byl inzerován s tím, že brzy přijde do českých kin odpovídající film – nenalezli jsme doklad, že by se tak stalo.

2. Druhou možností, uplatňovanou častěji u filmů domácích, pokud neměly knižní předlohu, bylo otištění literární adaptace scénáře, ať už se o ni postaral autor původního filmového námětu, scenárista filmu nebo jiná osoba, která se v branži pohybovala (a získala k přepisu podklady i oprávnění). Literární verze filmů vycházely v sešitových edicích s menším předstihem či zpožděním po jejich premiéře v kinech. Tak se románový sešit stal konečně pro kina partnerem – propagoval konkrétní film, „anotoval“ ho jako zvláštní událost. Literární verzi dostala v sešitových edicích řada českých filmů té doby od Velkého pokušení přes Posledního Podskaláka a Znamení kotvy po Vzbouření na vsi nebo Past, ze zahraničních třeba western Trigger Bill, velkoromance Noc v Kahýře, kriminální komedie Jižní kříž, studentská veselohra Američan v Oxfordu.

3.Poslední a zároveň nejpozoruhodnější možnost představovaly „opisy“ zahraničních filmů, uvedených do české distribuce. Na rozdíl od předchozího typu nevznikaly podle původních literárních podkladů filmu a nevycházely z pera osoby na jeho vzniku zúčastněné. Autor zhlédl snímek v kině a na základě této divácké zkušenosti napsal jeho románovou „kopii“. Strategie této divácké adaptace byla redakcemi zřetelně vnímána jako neprestižní, uplatňovala se spíše v menších edicích a častěji v doprovodné četbě na pokračování než v prostoru vyhrazeném pro titulní romány. Hodně takovýchto přepisů amerických westernů a milostných romancí přinášel Divoký západ, dále Weekend a Rozruch (např. slavný western režiséra Forda Přepadení). Když se pak na přelomu 40. a 50. let objevily snahy využít stejné techniky v Románových novinkách pro adaptaci sovětských filmů, byly kulturními autoritami odmítnuty a potlačeny (vyšel proto „opis“ jediného filmu – Říkají mu Suche-Bator).

Sedmadvacet románů 2. a 3,. kategorie ukazuje Tabulka 2 (sporné případy, blížící se spíše kategorii 1., zůstaly mimo).

4. Romány antisemitské a pronacistické
Antisemitské a pronacistické romány poznamenaly tvář sešitových edic posledních dvou tří let protektorátu. Mezi květnem 1942 a březnem 1944 jich zde vyšly téměř tři desítky: 25 s více či méně patrnými protižidovskými motivy, jeden text s rasistickými výpady proti Afričanům, jeden román protizednářský a dva oslavující – podobně jako agitační reportáže a romány šířené v téže době Kuratoriem pro výchovu mládeže – chrabrost německých vojáků a jejich žen v zázemí.
Pouze tento po sledně zmíněný „deník“ manželky, jejíž muž se účastnil polského tažení, byl asi překladem. Ostatní všechno byla původní a podepsaná česká díla (viz Tabulku 3). Jejich užším kontextem byla na stránkách románových sešitů aktivistická publicistika některých redaktorů a populárních romanopisců , zvlá ště šéfredaktora Františka Frolíka ve Večerech pod lampou a Františka Peigera (jako beletrista užíval jmen Tavarnok nebo Tarn), který své komentáře uplatňoval v dobrodružných edicích. Aktivistické články jiných autorů a redaktorů populární b eletrie měly povýtce příležitostný ráz, souvisely s tak vypjatými obdobími, jako byla heydrichiáda.

Román Edvarda Pachmayera Vesnický mor, první antisemitský výtvor v okruhu sešitových edic vůbec, vyšel ve Večerech pod lampou těsně před atentátem na Heydricha. Svou programně fašistickou pozici Pachmayer později doložil románem Zednáři Zlaté růže, v němž ilustroval blahodárný vliv nacistické okupace na český průmysl a na sociální postavení českého dělníka, poškozovaného do té doby klikami prvorepublikových masonistů. Další antisemitské a proněmecké romány se začaly objevovat s koncem heydrichiády, tedy v létě 1942. V letech 1942-44 takřka neminul měsíc, aby nevyšel alespoň jeden. Někdy byly podepsány jmény, která jinak v sešitových edicích nic neznamenala (Jan Janů), jindy plodnými řemeslníky populární beletrie (Vladimír Vacke-Zíka, Bernard Kurka, Viktor Seifert, Rafael Žingor).

Protižidovské a pronacistické romány, které v období 1942-44 vyšly v sešitových edicích

AUTOR                             TITUL            EDICE      VYŠLO
Edvard Pachmayer       Vesnický mor VPL 118 24.5. 42
Lenka Hořovská             Nový život ČPŽ 134 7.7.42
Viktor O. J. Seifert         Za cizí vinu ČPŽ 136 4.8.42
Bernard Kurka              Bílý jezdec R 353 7.8.42
Vladimír Vacke-Zíka    Novou cestou VPL 125 30.8. 42
Roman Rýdl                   Výstřel z houští Roz 232 18.9.42
Viktor O. J. Seifert        Proč zemřela Ingeborg? R 356 18.9.42
František Poul               Navštívenka smrti R 359 30. 10. 42
Vladimír Vacke-Zíka   V poslední chvíli Roz 237 27. ll. 42
Josef Peterka-Hurikán Petr Klen VPL 132 6. 12. 42
František Poul               Černý démant R 365 22. 1. 43
A. Volf                              Drátěný vlas Roz 241 22. 1. 43
Rafael Žingor                Bílá tma VPL 136 31. 1. 43
Jan Janů                        Horší než jed ČPŽ 150 16.2.43
Karel Folbrecht            Zbav nás zlého VPL 138 28.2.43
Jan Janů                        Žába na prameni ČPŽ 155 27.4.43
František Poul              Zkáza letadla SM 26-111 R 372 30.4.43
Walter Sent                  Statečná srdce R 375 ll. 6. 43
František Poul              Osudná noc markýze Theodora R 377 9. 7. 43
Jan Janů                        Vlčí plemeno ČPŽ 161 20.7.43
Marie Kolínská             Dvojí tvář ČPŽ 162 3.8.43
František Poul               Sen sační inserát R 382 17.9. 43
Jan Janů                         Zelený pavilon ČPŽ 166 28.9.43
Viktor O. J. Seifert       Plané růže ČPŽ 167 12. 10.43
Bernard Kurka             Zlaté jařmo R 387 26. ll. 43
Edvard Pachmayer     Zednáři Zlaté růže VPL 162 30. 1. 44
Bernard Kurka             Hřích Evy Šimkové ČPŽ 175 1. 2. 44
Bernard Kurka             Můj milovaný. Deník německé ženy za války VPL 163 13. 2. 44
A. Zeman                         Lovci jantaru R 396 31. 3.44

Negativní stereotypy Židů a židovství, jež vstupovaly na stránky sešitových edic, vesměs patřily k tradičnímu arzenálu evropského antisemitismu: soustřeďovaly se k postavám poživačných, neřestných a vilných lichvářů, mocných bankéřů a burziánů, kořalečníků a hospodský~h, narušujících v globálním nebo lokálním měřítku morální řád svého okolí, ničících řádné podnikatele, sabotujících konkurenční podniky a rozvracejících tradiční vztahy národního společenství, vysávajících pomocí úroku, podvodu, prostituce a falše ze svých obětí majetek, důstojnost i práva. Tato schémata různými cestami lnula k obvyklým zápletkám románových sešitů. V kriminálních a dobrodružných příbězích byla osobě židovského původu – židovství se zde pojímalo výhradně rasově a ekonomicky, nikdy nábožensky – prostě přiřazena záporná syžetová role.
Žid byl tedy posléze odhalen jako zločinec, lupič, zloděj, vrah, případně román po vzoru gangsterských historií sledoval růst a rozvrat Židy budovaného kapitalisticko-kriminálního impéria. Klíčovým autorem antisemitského románu tohoto typu byl František Poul. Sentimentální varianta, otiskovaná v edicích pro ženy, měla ideologicky blíže k fašistickému národovectví a pojila se na prvním místě s typem selské balady. Takový román pak popisoval osudy malebné české vísky od okamžiku, kdy se do ní přistěhoval židovský krčmář nebo obchodník, až do chvíle, kdy zástupce starobylého domácího, často rychtářského rodu překazil jeho léčky, zlomil jeho moc nad lidem svého kraje a vydal ho policejní moci, donutil k vystěhování. Pamflety tohoto typu psali Edvard Pachmayer, Jan Janů, Vladimír Vacke-Zíka, Rafael Žingor. Třetí fabulační podklad pro antisemitské motivy představovaly melodramatické a milostné romány z lepší společnosti (včetně prostředí lékařského) , kde se mocný a bohatý Žid pokoušel nátlakem a vydíráním zmocnit počestné české dívky.

Seznam zahrnuje romány, v nichž se antisemitské motivy uplatňovaly s různou vahou. Jádro tvořily pamfletické texty výše jmenovaných autorů, v nichž nenávistný stereotyp židovství prorůstal celou stavbou románu, předurčoval volbu a rozmístění jednajících postav i vývoj zápletky. V svém vyústění, spočívajícím v porážce hlavní židovské postavy, vzdávaly tyto romány zastřený dík nacistické vyhlazovací politice, uzavíraly se obrazem Židů, kteří pod náporem blíže neupřesněného nového pořádku opouštějí svá dočasná působiště v Čechách a vydávají se na cestu do nenávratna. Tímto obrazem se uzavíral již Pachmayerův Vesnický mor: „Co se stalo se Salomonem Griissem, nevěděl už nikdo. Drtitel, který sál z Ouchleb všechnu mízu a krev dlouhá léta, Žid Salomon Griiss a jeho dcera, »sladká Štefi«, zmizeli neznámo jak a kde ve velikém propadlišti světa … A nevrátí se, jako se nevrátí všichni ti, kteří sáli mízu ze zdravého kmene našich vesnic.“

V jiných románech se ovšem antisemitismus uplatňoval neprogramně, neměl charakterologickou ani syžetotvornou úlohu. Mohl se projevit jedním jménem či několika slovy, jako v Zemanových Lovcích jantaru, kde byla rasová charakteristika k podloudnickému vůdci připojena až na sám závěr, takže vyprávění by stejně dobře mohlo zůstat bez ní, nebo v Kurkovu Zlatém jařmu, pseudohistorickém podobenství o starověké středoasijské civilizaci, jejíž rozkvět ukončila akceptace peněz, podřazení lidskosti moci kapitálu.

Krajním případem zprostředkovaného začlenění antisemitského stereotypu byl román Boba Hurikána ze světa českých horalů Petr Klen. Fabulačně se blížil venkovským antisemitským románům, líčil škody na lidech i přírodě způsobené vpádem velké, cizí pražské společnosti do idylických místních poměrů ajejí snahou o průmyslovou těžbu dřeva. Neméně blízko měl ovšem tento román k westernu s jeho typickou zápletkou boje proti silným korporacím a bankám, zabírajícím starousedlickou půdu. Rasovou příslušnost naznačovalo podnikatelovo jméno (Stein) a některé jeho povahové rysy, zvláště neřestný zájem o poctivá děvčata z hor. Slovo Žid ani žádná úvaha o židovství, jeho charakteru, vlivu a místě ve společnosti nebo dějinách v románu nezazněly. Viníkem tragédie, k níž v dřevařské osadě nakonec došlo, se tak na prvním místě jevil sám kapitál. Jeho spojení s židovstvím bylo spíše implicitní a arbitrární, postrádalo příčinný ráz. Jako by se zde více než kde jinde potvrzoval Pynsentův postřeh o antisemitských motivech v české beletrii přelomu 19. a 20. století, že totiž pro národně myslícího spisovatele – jímž Peterka-Hurikán mimochodem byl- je na velkokapitálu vždy cosi podezřele nečeského (Robert B. Pynsent: Obchod a smyslnost. České spisovatelky a židé okolo přelomu století, in: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada literárněvědná (D) 45, č. 43, 1997, s. 23-39).

Antisemitské a další pronacistické romány vycházely pouze v edicích velkých – z nich si čistý štít zachoval jedině Krásný román, kde se neobjevil žádný podobný text. V Rozruchu to byly tři romány, ve Večerech pod lampou sedm, v Čtení pro ženy devět a v Románech do kapsy deset. Jednoznačný výklad této okolnosti podat nelze. Nabízí se uvažovat o – přinejmenším do jisté míry – řízené propagandistické kampani, která byla záměrně směrována na stránky nejrozšířenějších edic. Pravděpodobnější, i když snad méně lichotivé je však vysvětlení prostší: velké edice věrněji než malé odrážely dlouhodobou i okamžitou formaci populární kultury, jejíž součástí tzv. lidový antisemitismus tehdy ještě byl (jeho náznaky by se v románových sešitech našly už za první republiky).
Měly navíc vždy větší aspirace zrcadlit společenské dění a zasahovat do něj ideologický kontext druhé republiky a protektorátu proto na velké edice působil silněji. Tak se otevřel prostor, aby své postoje zveřejnili programní antisemité Pachmayerova typu a zároveň aby se probudil latentní antisemitismus, přežívající do té doby na okraji populární kultury.“

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění souvislostí kolem vydávání časopisu ROZRUCH v roce 1943, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny archivované strany časopisu ROZRUCH – kliknutím na náhled strany: