Category Archives: Vystřihovánky – modely
Dvě „sluníčkovské“ megaakce
(Robert Pavelka) Nemusíte se obávat, nemám v úmyslu zabývat se posuzování některých problémů posledních let a komentovat či přímo posuzovat jednání těch či oněch lidí. Zavítáme půl století nazpět, protože bych rád připomněl dva hodně zajímavé počiny, které spatřily světlo světa díky SLUNÍČKU, onoho časopisu pro nejmenší.
Jen skuteční znalci dětských periodik si vybaví, kolik jich zkoušelo některé vystřihovací formáty uvnitř toho kterého ročníku. Také SLUNÍČKO zvolilo po určitou dobu velmi zajímavý styl – střední vnitřní strany byly doplněny o prostor mezi třetinou a polovinou základního formátu (16,4 × 21 cm) a tato po určitou dobu označovaná „příloha“ byla vlastně tvůrční příležitostí pro malé čtenáře – ostatně v 6. ročníku měla příznačný název Dílna v krabici. Vycházely tu jednoduché vystřihovánky, stolní hry, střihy na dominové kostky, karty nebo různé kupóny kratší či déle trvající soutěže (například Dobrý chodec). Ale nyní už k našemu tématu.
Ojedinělé divadlo
V prvním čísle ročníku 6 (1972) se objevily na onom stránkovém „bonusu“ oboustranné figurky označené jako Papírkové divadélko Radka Pilaře (podle jejich autora). Zajímavostí byla skutečnost, že „záda“ postaviček nebyla vybarvená, ty musel budoucí mladý Tyl, Budil či jiný majitel divadelní společnosti dovybarvit sám. V doprovodném textu byl příslib dalších nezbytných částí, aby si děti o vánocích mohly zahrát už nějakou hru. Tak se také stalo a v čísle 4 bylo divadlu věnováno pět stran – kromě hlavního a čtyř bočních portálů, kulisy lesa a tradičních dvou figurek tu byly doplňky, návod na sestavení celého kompletu a tři krátké hry – dvě stvořil Jiří Havel, jednu Jiří Švarc. Dítka ovšem měla co dělat, protože toto vánoční číslo vyšlo 15. prosince…
Pokusme se nyní o kratičké zhodnocení: ačkoliv bylo několikrát avizováno, že postavičky a další části vybavení budou vycházet dva roky (poprvé v č. 6 / roč. 6), nakonec se nejčastěji na třetinových stránkách objevovalo plné tři ročníky – poslední dvě figurky (vodník a milostpaní) vyšly v závěrečném Sluníčku ročníku 8. Ovšem na celkový počet postaviček nevystačíme s pouhou matematikou. V oněch 36 číslech se jich objevilo celkem šedesát osm. Drak (12/6) a kůň (8/8) svou velikostí zabrali celý prostor, v čísle 5/8 pak žádné figurky nebyly a na jejich místě se objevily pouze portály pekla. Určitou výjimkou byla i postavička kočky, ta se v různých variantách objevila dvakrát (zvířat včetně draka mělo divadélko sedm). Hlavní zadní kulisy byly otištěny jen čtyři (les, náves, peklo, světnice), her pak o jednu více (třikrát Havel, po jedné Švarc a Václav Čtvrtek). *
Ačkoliv si čtenáři podle vyjádření pamětníků psali o další figurky a redakce přislíbila, že v osmém ročníku budou častěji zařazovány kulisy a hry, opak byl pravdou – děti se dočkaly pouze jedné hlavní kulisy a hry nepřibyly vůbec. Ani doprovodné texty se neobjevovaly, dokonce se i sem tam změnil název: z původního Papírkového divadélka Radka Pilaře bylo tu Papírové divadélko či divadlo. Redakce nenavázala ani na průběžný seznam, otištění v čísle 10 (ročník 7), tedy krátce za polovinou celého projektu.
Šlo určitě o zajímavý počin, jemuž lze pouze hnidopišsky vytýkat specifiku určitých osůbek, takže je nešlo příliš často využít – to byl asi případ dvou kluků ze seriálu Kluci, pozor, červená!, později zpracovaných do samostatné vystřihovánky (Albatros), knih a televizního večerníčku. Stejně tak jeden malý čertík na celé peklo asi nebyl dostačující. Naproti tomu se nabízela celá rodinka loupežníka Rumcajse i se suitou knížepána, což pobízelo i k vlastní iniciativě. Jen těch kulis mohlo být víc. U postaviček občas neseděla lícová a rubová strana; muselo se tedy zarovnávat a retušovat, ale to nejspíš většina dětí neřešila.
Ačkoliv některé časopisy podobné možnosti nabízely (Mateřídouška, ABC), šlo většinou o krátkodobé pokusy a zdaleka se počtem otištěných figurek či her nepřiblížily Sluníčko. Dost možná byla závěrečná část existence divadélka ovlivněna i některými dalšími akcemi v časopisu tištěných, takže muselo přepustit nezbytný prostor.
Pohádkový svět
To mohl být i případ originálního „obrazu“, v podstatě odkazujícího na praktiku hudebních (případně i jiných) periodik, i když přímá souvislost doložena není. V západoněmeckém Bravu – a třeba i dalším hudebním magazínu Pop Rocky – vycházely části plakátů, které si mohli čtenáři slepit do obřího celku. Bravo dokonce rozjelo celou sérii Lebensgroße, tedy hudebníci v životní velikosti.
Něco podobného bychom našli třeba v Pionýrské stezce či VTM, kde umělec a skvělý malíř Vojtěch Kubašta vytvářel velkoplošné obrazy (Městská památková rezervace Praha, Pražský hrad – VTM) a nástěnné mapy (Pionýrská stezka). SLUNÍČKO se k těmto pokusům přidalo dvouletou sérií obrázků výtvarnice Jolanty Lyskové, zachycujících 24 klasických pohádek.
Princip byl jednoduchý – od čísla 8 (ročník 7) do Sluníčka # 7 (ročník 9) nacházeli čtenáři v každém výtisku jeden list Pohádkového světa. Začínalo se jedničkou a končilo čtyřiadvacítkou, což byl jediný úzus, ostatní obrázky byly vydávány nahodile, takže děti musely čekat a zkoušet, jak na sebe budou další díly navazovat. Aby to však nevypadalo dramaticky – hned u prvního listu byl i zmenšený celkový náhled, rovněž byly zařazovány očíslované kupóny a kdo jich nasbíral všech čtyřiadvacet (nalepil na korespondenční lístek a odeslal do redakce), mohl se těšit na některou zajímavou cenu, například originál zmíněné autorky.
Výsledný obraz byl rozhodně působivý, protože byl složen do obdélníku na výšku měl úctyhodné rozměry 80 × 140 cm, a to už je skutečně „plakát“ jak hrom. Pod každým dílem byla navíc věta z dané pohádky, takže kdo všechny uhádl, měl naději na další bonus. Ovšem kdo si ji neopsal, při slepování o ni přišel, protože na její místo se lepila navazující část.
Moje teorie uvedená výše ohledně omezení Pilařova divadélka se týká právě Pohádkového světa, protože u každého obrázku byla vyvedena poznámka: Pohádkový svět – dar Sluníčka k 25. výročí založení PO SSM a k 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Nemá smysl si dělat iluze, že by tohle děti sotva školního věku nějak řešily, spíš šlo o onu povinnou úlitbu, jíž většina blahosklonně přehlédla. Nehledě k tomu, že série obrázků se ve SLUNÍČKU objevila 15. dubna 1974 a poslední čtyřiadvacátý díl byl otištěn až 15. března 1976 (náhoda umí být značně jízlivá, protože to by den, kdy do země v roce 1939 vtrhli nacističtí okupanti).
Závěrem
Na obě série si vzpomínám, dokonce jsem části divadélka dostal od mé velké lásky z mateřské školy a pokusil ho coby jinoch mladším sourozencům zprovoznit, ale těžce jsem neuspěl – nezvládl jsem vybudovat onu požadovanou „bednu“ jako základ a divadlo se postupně rozptýlilo v časovém prostoru. Pohádkový svět jsem nikdy nesesbíral komplet, ale dobře si pamatuji, že jsem v době internetuprosté zkoušel shánět chybějící díly a ty, co jsem měl k dispozici, opravdu k sobě slepoval. Snad jen fakt, že coby žák II. stupně ZDŠ bych při kupování SLUNÍČKA vypadal infantilně (ač jsem mohl mlžit skutečností, že ho pořizuji pro mladší členy rodiny), moje úsilí zhatil.
Bohužel se na čtenářských stránkách SLUNÍČKA, kde se v té době někdy objevovaly snímky zaslané čtenáři, se ani Divadélko, ani Pohádkový svět nikdy neobjevily. Že by za vším byla opravdu jen dětská netrpělivost, neschopná překonat ty tři nebo dva roky? Co si o tom myslí naši čtenáři?
*) některá čísla se mi nepovedla prověřit kompletně kvůli chybějícím stránkám, takže s jistotou lze hovořit pouze o postavičkách.
