Dnes archivované čísla 4.ročníku časopisu ROZRUCH z roku 1941 pro www.detske-casopisy.cz  digitalizovali Nemo, Václav N., Ufikus a Vacx. Všem patří veliký dík!

Databazeknih.cz uvádí: „Časopis ROZRUCH vydávalo nakladatelství Melantrich od října 1937 do září 1944, kdy byla edice z úředního rozhodnutí zastavena v rámci mobilizace protektorátního hospodářství. V prvním a druhém roce byly sešity číslovány jen průběžně. Až poté redakce přistoupila k ročníkovému členění, každý svazek začal být označován číslem ročníku a v rámci něj pořadovým číslem ročníku. Průběžné číslování pokračovalo menším typem v závorce. Celkem vyšlo 283 svazků.“

V tiráži 180. čísla se píše: “ROZRUCH. ROMÁNY VZRUŠENÉ CHVÍLE. vycházejí týdně. Obdržíte je u všech knihkupců, v prodejnách novin, trafikách a nádražních prodejnách. Cena sešitu K 2,-. Cena listu rozumí se franko tiskárna. Řídí a za redakci odpovídá Eduard Fiker. Tiskem Melantricha, akciové společnosti Praha II, Václavské nám. 36. – Redakce a administrace Praha II, Václavské nám. 36. Telefon 214-51. Majitel a vydavatel Melantrich. a. s. Praha II., Václavské nám. 36. – Přispěvatelé ručí za reprodukční právo a autorisaci příspěvků. – Použité rukopisy a obrázky se nevracejí. Novinová sazba povolena ředitelstvím pošt a telegrafů v Praze č. 300.281/VII a – 37. Dohlédací poštovní úřad Praha 25. PŘEDPLATNÉ do Protektorátu na 1/4 roku K 26.-. vč. poštovného K -.65. do Říše RM 3.05 (K 30.50). vč. pošt. RM -.52. nebo K 5.20. Do ciziny s polovičním pošt. výplatným K 32.50 vč. pošt. K 6.50. do ciziny s celým pošt. výplatným K 39 – vč. poštovného K 13.- na 1/4 roku. Účet pošt. spořitelny v Praze ú. 20.208.10.“

Pavel Janáček a Michal Jareš v rozsáhlé publikaci SVĚT RODOKAPSU – přinášejí pozoruhodný a zasvěcený vhled do zákulisí vydávání románových sešitových edic jako byl RODOKAPS. Není zatím jiné knihy, ze které by bylo vhodnější citovat (dnes ze stran 46-50):

6. AUTOŘI ROMÁNOVÝCH SEŠITŮ, JEJICH SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ ZÁZEMÍ
Sešitové edice po svém vzniku znásobily dosud existující vydavatelskou poptávku po zábavných románech. Autorská kapacita k jejímu naplnění se teprve musela utvořit. Svědčilo o tom pozvolné nahrazování překladů původními díly v dobrodružných edicích, značný podíl příležitostných spisovatelů v edicích sentimentálních i desítky jmen do té doby neznámých překladatelů, kteří se na obsahu sešitových řad významně podíleli. Sloupky redaktorů románových sešitů vyjadřovaly zvláště na přelomu 30. a 40. let přesvědčení, že svou prací pomáhají českému zábavnému románu na svět, že se účastní nové etapy jeho kulturní emancipace. Z čistě literárního hlediska to nebyl pocit oprávněný, žádný nový slovesný druh v rodokapsech nevznikal, pokud ale šlo o sociální strukturu, zázemí a sebevědomí zábavné, zvláště dobrodružné beletrie, k jejich upevňování tehdy skutečně docházelo. Výrazem těchto nálad se v květnu 1939 stalo založení Klubu autorů dobrodružných románů, sídlícího v Praze-Podolí a sdružujícího na počátku osmnáct beletristů (jednatelem byl František Frolík, z členů víme o Viktoru Bohnelovi, Janu Hronovi, Bernardu Kurkovi, Jaroslavu Dandovi, to však jistě nebyli ti nejdůležitější). Na základě pamětnických zpráv lze dovozovat, že si členové na klubové půdě vzájemně předčítali své práce, vůči nakladatelstvím a sešitovým edicím dále klub vystupoval jako profesní sdružení, zastupující honorářové zájmy svých členů, a též jako agentura, zprostředkující vztah mezi vydavateli a členstvem.

KADR zjevně představoval pokus o platformu vyhraněné skupiny autorů, pro něž bylo psaní do sešitových edic významným, ne-li hlavním zdrojem obživy.
Sociální zázemí autorů, kteří do sešitových edic vstupovali, bylo ovšem nejrůznější. Literární profesionálové, jací se seskupovali v klubu, tvořili jen jednu jeho část.

Do autorského okruhu románových sešitů patřili zběhlí studenti i kantoři, muži a ženy devatera řemesel, lidé příležitosti. Vedle nich však tytéž řady zaplňovali studenti a profesoři pilní či řádní, ředitelé škol, úředníci, advokáti, žurnalisté, cestovatelé, filmaři, solidně zabezpečení státní úředníci, jako byl vrchní ministerský rada nebo ředitel železnic. Jejich kulturní zázemí a rozhled byly podobně nestejné. Někteří přicházeli do světa rodokapsu zdola, bez patrnějšího povědomí o existenci jakési vyšší, elitní literatury, a psaní (překládání) sešitových románů bylo pro ně metou či milníkem osobního kulturního vzestupu. Druzí sem přišli nebo zavítali shora, když se předtím pokoušeli uplatnit v okruzích literárního umění (případně po určitý čas působili tam i tam).
Byla to jistě cesta méně prestižní, teprve případ od případu by se však mohlo posuzovat, zda to nebyla cesta šťastná z hlediska osobního a v přeneseném smyslu i pro celou literaturu. Dále, jedni autoři rodokapsů vyšli z dělnického nebo rolnického prostředí a pera se chápali v první generaci, jiní byli členy starých českých vzdělaneckých rodů – přispěla sem stejně dělnice v domácnosti bez kulturního zázemí jako pravnučka architekta moderní české literární kultury Josefa Jungmanna, tedy zástupkyně čtvrté generace činné na poli národní literatury. Politicky někteří působili na krajní fašistické pravici, jiní naopak na krajní komunistické levici. Popsat autora románových sešitů jako sociální typ tedy v podstatě nelze, a už vůbec ne jako typ vykořeněného a zkrachovalého individua, jako literární lumpenproletariát.

Jako soudržnou skupinu lze autory rodokapsů postihnout výhradně na bázi sociologického obrysu literární kultury: převážnou většinou to byli kmenoví spisovatelé populární beletrie, zahraniční a domácí řemeslníci zábavné četby.

Již od počátku, více pak za okupace a ještě mnohem častěji po květnu 1945 vycházela v sešitových románových edicích řada volných děl klasiků národního či evropského písemnictví, případně autorů výjimečných či pomezních děl populární tradice (mj. Defoe, Dumas, Stevenson, Keller, Gogol, Puškin, Čechov, Němcová, Hálek, Mácha). Vedle toho zde nová vydání svých starších prací, případně prózy dosud netištěné, napsané však pro jiné účely (filmové libreto), publikovalo několik žijících autorů, řadících se vlastními aspiracemi i míněním širší kulturní veřejnosti k literatuře vyšší, byť třeba nezasahovali dále než na eklektické okraje soudobé umělecké tvorby (mj. Scheinpflugová, Řezáč, Šajner). Dohromady tvořili okruh neintencionálních autorů sešitových edic, spisovatelů, kteří byli do okruhu románových sešitů uvedeni mimo vlastní tvůrčí záměr, třebaže – pokud k tomu došlo za jejich života – na základě osobního souhlasu a vždy také vstřícného charakteru příslušné prózy (zvolená díla byla vždy blízká běžné sešitové produkci, pokud se jí rovnou k nerozeznání nepodobala).

Do okruhu intencionálních autorů sešitových edic náleželi ti domácí spisovatelé, kteří své romány psali přímo s perspektivou uveřejnění v sešitových řadách. I mezi nimi se našli autoři do jisté míry respektovaní ve vyšším kulturním kontextu (mj. Maria, Svoboda). Dále sem lze počítat autory zahraniční, pokud se ve svém domovském prostředí umisťovali do analogických oblastí populární beletrie. Přesné složení tohoto hlavního, intencionálního autorského okruhu se edici od edice lišilo, a to podle toho, zda šlo o edici dobrodružnou nebo sentimentální, a zda o období před květnem 1945 nebo po něm.

Zvláštností sešitových řad pro ženy bylo silné zastoupení inzitních spisovatelů, příležitostných, mnohdy juvenilních autorů z řad čtenářů edice. Autoři tohoto typu se kupříkladu v počátcích Večerů pod lampou uplatňovali až ve třech svazcích z deseti. Předěl mezi inzitními a intencionálními autory byl povlovný, literární ochotníci se postupně mohli profesionalizovat. Ne tolik sociálně, že by se psaní stalo jejich jediným povoláním, takových autorů se v okruhu sešitových edic pohybovalo vůbec málo. Mohli však svou tvorbu cílevědomě rozvíjet, specializovat se, budovat si postavení jmenovitě známých autorů, jejichž práce vykazují ty či ony charakteristické znaky po stránce fabulační, žánrové nebo slohové. Těch, kdo tuto hranici překročili, nebylo nicméně mnoho – četná jména se v soupisech ženských edic objevují jednou či dvakrát a dozvědět se cokoli o jejich nositelích většinou nelze. U velkých dobrodružných řad jsme schopni většinu publikovaných textů přiřadit konkrétněji známým literárním nebo i fyzickým osobám, zatímco u řad sentimentálních je úspěšnost takové atribuce daleko nižší.

Pomocí kategorií neintencionálního, intencionálního a inzitního autora lze také schematicky načrtnout proměnu autorského zázemí románových sešitů po květnu 1945. Znamenala totiž masivní nástup neintencionálních autorů (reedice děl klasiků minulosti i uznávaných spisovatelů žijících). Naopak autoři inzitní ze sešitových edic vymizeli a skupina autorů intencionálních změnila své složení. Přispěvatelé předkvětnových rodokapsů se v ní uplatnili pouze okrajově, hlavní prostor obsadili spisovatelé, kteří se před rokem 1945 uplatňovali v knižních nakladatelstvích a pohybovali se na pomezí zábavné a lidovýchovné beletrie. Pokud šlo o překlady, počet autorů západních (s dočasným vyloučením Němců) začal být vyrovnáván počtem autorů slovanských národností, kteří se v románových sešitech předtím téměř neobjevovali.

Čím se vyznačoval onen profesionál zábavné četby, jehož texty byly páteří sešitových edic? Lze se pokusit o cosi jako ideální portrét kmenového domácího přispěvatele, intencionálního autora románových sešitů doby předkvětnové?
S výhradou nutné přibližnosti to možné je. Statistický střed světa rodokapsu měli obsazen muž nebo žena narození v období 1895-1915. Z hlediska vývojového rytmu elitní kultury to tedy byl generační vrstevník, mladší souputník, popřípadě následník avantgardní moderny. Vzdělání měl nejrůznější, mohl absolvovat několik tříd měšťanky, získat výuční list, maturitní vysvědčení, ale také doktorát na univerzitě. Kromě psaní beletrie vykonával občanské povolání.
Šlo o intelektuální povolání střední a nižší střední úrovně (školství, žurnalistika, úřední dráha). Patrně by se jím uživil, rád, vášnivě rád ovšem psal.
Své dílo přitom dokázal víceméně udržet pod racionální kontrolou, sám sebe chápal jako spisovatele, který ve své práci postupuje s určitým záměrem, plní jakési poslání ve vztahu k životu i k národní literatuře. Chtěl svého čtenáře potěšit, pobavit a vnuknout mu myšlenky, jež pokládal za ušlechtilé. A zakládal si na tom, že tvoří český lidový román (případné užívání cizojazyčného pseudonymu na tom nemuselo nic měnit). K elitní literatuře svou práci nepřirovnával, tu chápal jako slovesný jev zásadně jiného druhu. Větší či menší pojem o ní měl, to bylo dáno už lety školní výchovy, a rád ho sem tam prokázal nějakou citací či kulturní narážkou, vlastní práci však zakládal zejména na dobré čtenářské obeznámenosti s tím žánrem, který sám realizoval. Rozdíl mezi vlastní a uměleckou tvorbou měl ve zvyku vykládat si jako rozdíl mezi literaturou příběhu a literaturou stylu, případně mezi literaturou romantickou (tu psal sám) a literaturou skutečnosti. Své příběhy měl rád, věřil jim, promlouvaly k němu – svým způsobem do nich vkládal svůj život.

Tato záliba a důvěra k tomu, co dělají, odlišovala hvězdy sešitových edic od skupinky neobyčejně psavých a v té souvislosti i krajně odosobněných autorů, kteří se v daném okruhu také pohybovali (jako takový byl ve své době znám Vladimír Vacke-Zíka, v skrytu podobně působil Viktor Seifert a další).
Byla také jedním z hlavních důvodů, proč skrytá účast renomovaných spisovatelů v sešitových románových edicích nebyla ve skutečnosti tak rozsáhlá, jak se v pozdějších dobách naznačovalo. Případ Karla Schulze, který rokem 1939 počínaje psal pro Romány do kapsy (vyšla přinejmenším jedna, spíše však dvě nebo více próz), byl těžko ojedinělý, ale byl každopádně výjimečný. Finanční motivace nebyla totiž valná, rozhodně nestačila na to, aby hodnotovou bariéru mezi tvorbou náročnou a populární, tak zjevnou z hořkých Schulzových výkřiků v denících, pomohla překonat romanopiscům s uměleckou ctižádostí, pokud byli již zavedeni v knižních nakladatelstvích. Odtud mohli za svou knihu očekávat honorář v procentech z prodejní ceny či tržby, přičemž výsledný zisk při běžně několikatisícovém nákladu knihy nutně převyšoval honoráře ze sešitových edic.

Ty své autory odměňovaly paušálně, snad od řádku. Honoráře byly přitom odstupňovány podle velikosti, strategických zájmů vydavatele (později založené edice musely autory získávat od edic dřívějších) a také podle autorova renomé.
V Románech do kapsy dostával Josef Peterka 1500-1700 korun za román, Jaroslav Danda též asi 1500; mimopražští autoři měli podle Leopolda Sekery jen 400-600 korun. Menší sešitové edice platily méně, Divoký západ 600-800 korun.
Naopak zásadně lákavější podmínky nabízely Večery pod lampou a Rozruch kolem roku 1939 to bylo 2500-3000 korun za román. Tato suma byla ovšem určena pro běžné populární beletristy, intencionální autory románových sešitů. Když se v roce 1940 snažily Večery pod lampou získat pro své stránky společenské veličiny typu Jaroslava Marii, Olgy Scheinpflugové nebo F. X. Svobody, na honorářích údajně nešetřily – asi tedy šlo o násobky běžně vyplácených odměn. Výši překladatelských honorářů neznáme, byly však prý stanovovány sazbou od řádku, která nebyla méně výhodná než honoráře za knižně vydávané překlady. Alespoň to při jedné besedě mezi knihovníky tvrdil Eduard Fiker, sám překladatel.

Lukrativním odbytištěm se periodické sešitové edice staly až po válce. Románové novinky měly jako jeden z bodů svého programu, že již nebudou české literáty vykořisťovat paušálním honorářem. Honorářová vyhláška prosazená roku 1946 počítala s desetinovým podílem spisovatele na prodejní ceně jednoho výtisku, u překladatele s podílem tří procent. Předtím než byly Románové novinky ministerstvem informací povoleny, dal vydavatel slib, že český spisovatel získá za otištění jednoho svého románu 70-80 tisíc korun. To také znamenalo, že zvláštní sociální a ekonomický statut spisovatele populární četby zanikl – splynul se statutem českého spisovatele jako takového.

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění dalších souvislostí kolem vydání časopisu ROZRUCH z roku 1941, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Přečti si (jako registrovaný přispěvatel tohoto webu) ve svém tabletu, pc nebo notebooku archivované čísla časopisu ROZRUCH  – kliknutím na náhled strany:

• ROZRUCH 04.ročník (1941) číslo 180 – ČERVENÝ KŮŇ
• ROZRUCH 04.ročník (1941) číslo 184 – MODRÝ GANG
• ROZRUCH 04.ročník (1941) číslo 185 – TROJLÍSTEK Z ROKLE
• ROZRUCH 04.ročník (1941) číslo 203 – SLEČNA DETEKTIVKA
• ROZRUCH 04.ročník (1941) číslo 206 – TOULAVÝ GAUČO
• ROZRUCH 04.ročník (1941) číslo 207 – SRDCE PRÉRIE
• ROZRUCH 04.ročník (1941) číslo 208 – NAD ORINOKEM

Samostatná stránka s odkazy na všechna čísla a tituly časopisů i kreslených seriálů ke čtení (bez náhledů na titulní strany) je viditelná (po přihlášení) v horním menu „KNIHOVNA„.V našem souborném katalogu najdeš všechna doposud archivovaná čísla časopisu ROZRUCH  zde >>>