Díky existenci www.detske-casopisy.cz se nezřídka dostáváme do kontaktu i s těmi, kdo pro některý z archivovaných časopisů psali. A někdy se díky tomu podaří získat pro náš web i zajímavý článek, který přibližuje souvislosti kolem vydávání některého ze starých časopisů pro děti a mládež.

Dnes, se svolením, díky laskavosti Ludi Razimové – Kučerové (mimo jiné redaktorka v PIONÝRSKÉ STEZCE 1973-75) publikujeme její rozhovor s Vladimírem Matesem, šéfredaktorem MY 68-69, který vyšel MEDIAŽURNÁLU 3/2018 z 9.10.2018. A protože se mám podařilo (zatím sice jen 4 čísla) MY do naší KNIHOVNY umístit, mohou i při čtení rozhovoru pamětníci zavzpomínat a nepamětníci rozšířit svůj obzor.

Byl to tanec mezi vejci, ale stál za to!

Říká šéfredaktor MY 68 a MY 69 Vladimír Mates

Novináři před padesáti lety okusili závan svobody tisku. I za něj bylo Československo potrestáno okupací. Sovětská propaganda tehdy a její dědicové dnes – v Rusku i u nás – rádi manipulují s interpretacemi událostí roku 1968, a nejen s nimi. Na otázky o tom, jaké bylo pražské jaro pro novináře, jaké „tání“, které mu předcházelo, i to, co následovalo, a má-li to co říct k dnešku odpovídal Mediažurnálu pravděpodobně poslední žijící a dosud píšící šéfredaktor z osmašedesátého Vladimír Mates (*1933), šéfredaktor tehdy prestižního časopisu MY 68 a MY 69.

Luďa Razimová

Víte, že od letošního ledna vychází nové MY?

Nevím. Ignorantum mare. Čili: toho, co nevíme, je celé moře. A víte Vy, že naše MY 64–69 nebylo ani první ani poslední? Snad první bylo MY 47, tištěné na novinovém papíru a vonělo široko daleko. Brzo však někomu vonět přestalo. Pak jsme byli my a po sametové revoluci začalo MY vycházet znovu. Nemělo však dlouhého trvání (1990–1991). Šéfredaktorem byl Mirek Jelínek (2001–2009 předseda SN ČR). Když jsem se na něj jako šéfredaktora deníku Mladá fronta v šedesátém osmém obrátil s článkem navrhujícím exhumaci Jana Masaryka, jež by mohla přiblížit objasnění jeho smrti, vyhověl mi. A když jsem se ho za hluboké totality ptal, co teď dělá, odpověděl, že střechy. Zažertoval jsem, že pořád šplhá nahoru.

Vraťme se k „myčku“ (jak se měsíčníku MY všeobecně říkávalo), které vycházelo v letech 1964 až 1969, kdy bylo z politických důvodů zastaveno. Čím se lišilo od ostatních periodik? Nebylo to jen neobvyklým téměř čtvercovým formátem, který mnohým utkvěl v paměti dodnes.

Napřed bych předeslal, protože brát si cizí zásluhy, to se nemá, že od samého začátku byl šéfem Jaroslav Kokoška. Já byl pověřen řízením redakce koncem sedmašedesátého a šéfredaktorem až v letech 1968 a 1969, a mým svobodně vybraným zástupcem Michal Novotný (od roku 1992 šéfredaktor, později i ředitel stanice ČRo Regina Praha). Do té doby byli šéfové a jejich zástupci dosazováni. Onehdy nám třeba vrazili do redakce vojáka (prý o nich málo píšeme). Zkrátka: byl to Jaroslav Kokoška, kdo „myčko“ doslova vydupal ze země, jakmile se poměry trochu uvolnily. Já byl jeho loajálním zástupcem. Značný podíl na zrodu a podobě časopisu měl také Sláva Jílek. Nejen grafik. Také tvůrce naší do té doby nevídané soutěže kresleného humoru a rubriky „O misku vtipné kaše“. (Vůbec prvním jejím výhercem byl nedávno zemřelý Vladimír Renčín.) Také zastánce mladých výtvarníků. (Nejenže je propagoval na stránkách časopisu, ale např. uspořádal na nádvoří galerie Platýz jejich setkání s publikem, na „Trhy pod plachtou“ sem přišlo 5 000 lidí a mohli kupovat díla mladých umělců, mezi nimiž byl i později světoznámý malíř a grafik Jan Kristofori.)

Nač a na jakého čtenáře bylo MY hlavně zaměřeno?

Představovali jsme hlas tehdejší současné mladé generace. Proto MY 64, 65 atd. „Pro ty,“ jak se uvádělo a odpovídalo skutečnému zaměření našeho měsíčníku, „kteří se hlouběji zajímají, co se děje kolem: V politice, ekonomice, kultuře, sportu apod.“ V podstatě to byl z počátku časopis „pokrokový v mezích zákona“, abych parafrázoval z názvu fiktivní Haškovy strany. Později se to jaksi „zvrtlo“ (viz stranický už normalizační dokument z roku 1970 Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, kde jsme také několikrát jmenováni, či spíše pranýřováni).

Od začátku jsme chtěli, tedy Kokoška vyžadoval, aby bylo všechno nové a jinak. Proto např. testy. Testovali jsme stav věcí v nejrůznějších oborech, a napsali o tom. Např. o nedoceněných mladých vynálezcích „Edisonovská martyria čs. typu“ (MY 66, č. 8) apod. Když jsem psal vůbec první test – na téma „Studenti, mensy, kalorie“ – a měli jsme s tím jít do televize, zval jsem tam tlustého kuchaře, Moravec se jmenoval. Odmítl: „Kdepak, ještě by si lidé mysleli, že jsem ty chybějící kalorie sežral!“

A jiné než v jiných médiích byly i naše další rubriky: Problémy kolem nás, Kuriozity/seriozity, Teleobjektivem, Kalendář připomíná … Po stopách kritického dopisu, tu nám pravidelně psal tehdy student Jan Kavan (1998–2002 ministr zahraničních věcí ČR). Jeho matka byla Angličanka, tak to byla prácička na každé větě, když jsem ji po něm redigoval; a taky průšvihy… Později se „vypsal“.

Publikovali jsme rovněž poezii mladých talentovaných básníků nebo i takových, jako byl vynikající a protitotalitní Jan Zahradníček (např. „Znamení moci“ v č. 3/1967). Také dopisy, včetně těch, které nás kritizovaly (v rubrice ohlasů „Přečetli – napsali“).

Jak se k vám v době „tání“, tedy ještě před pražským jarem, choval vydavatel? Tím byla Mladá fronta, že?

Copak ta. Ta jen čekala, až dojde k nějakému maléru. Ale ÚV ČSM (Ústřední výbor Československého svazu mládeže)… Vzpomínám, že jsme měli článek o Beatles. Číslo hotové, před distribucí. Jenže ÚV KSČ přijal na poslední chvíli nějaké usnesení proti nim. Zavolali nás k Batrlovi. Marně jsme to vysvětlovali dlouhými výrobními lhůtami. Tenkrát neuvěřitelných šest týdnů (a barevná obálka ještě víc!). Tajemník ÚV ČSM Batrla si nechtěl dát vysvětlit, že jsme nemohli předpokládat pozdější stranické usnesení. Navrhoval: celý náklad do stoupy nebo článek začernit. Neuvěřitelná předposr… ..

Jak jste to vyřešili?

Nakonec nijak. A nic se nestalo! Prošlo to bez ničeho! Jak jsem uvedl: před…….st. Článek „Rolling Stones contra Beatles“ byl zveřejněn v č. 7/1966.

Co Vás napadne, když se řekne „Hovory s mládeží“?

Strana (rozumí se samo sebou, že komunistická, protože v té době jediná vládnoucí) tenkrát rozhodla, že bude upřímně vést „Hovory s mládeží“. Jak to myslela, dokládá příklad našeho „myčka“. To byla daň, kterou jsme museli odvést. Dal jsem se pozvat na aktiv funkcionářů mládežnických organizací v nejdělničtějším obvodě Prahy. To byly otázky na tělo, panečku! Mnozí, kteří je kladli, nic nevěděli o tom, že existuje tuhá cenzura, jak jsem jim s chutí prozradil. A nezaručil jim, že na ně dostanou odpověď. Znal jsem už své Pappenheimské. Ani se nedivím, tak byly ostré, že na ně Hendrych, muž v KSČ č. 2, neodpověděl, jak jsme měli slíbeno. Vzkázal nám, že „nebude odpovídat na dotazy z nějaké schůze a ať redakce hezky postaví otázky svoje“. Zřejmě nějaké hezké. Tak „upřímně“ to myslel přední činitel strany ještě v roce 1967 (pozn. red.: karikatura Jiřího Hendrycha v MŽ 2/2018 na str. 2).

S kterými autory jste spolupracovali?

Objevili se u nás i Suchý, Škvorecký, Wernisch, F. A. Elstner, Mlynář, Lustig, Holman, Sigmund, Malina, atd. atd. Ale hlavním naším autorem byl Procházka.

Řekla bych, že Jan Procházka se svou rubrikou „A co si o tom myslíte Vy?“ byl Vaším esem v rukávu. Čtenáři na jeho názory každý měsíc netrpělivě čekali a kupodivu některé jeho myšlenky v části sečtělé veřejnosti rezonují také dnes.

Ano, spisovatel a scenárista Jan Procházka (*1929–✝1971) napsal už do prvního čísla kritický článek „Oni ´64“. Od třetího čísla roku 1965 až do konce „myčka“ byl u nás autorem pravidelným. Na stránkách „myčka“ odpovídal na otázky, které mu pokládali mladí lidé, čtenáři. Jeho věty byly úsporné, srozumitelné, blížily se tak či onak pravdě. A na svou dobu byly velice vážné i odvážné.

Vzpomínám si na článek o Masarykovi, který vyšel nejdřív u nás, až skoro po roce v Literárních novinách. Byl odpovědí na otázku J. Hory z Příbrami „Jaký je Váš názor na T. G. Masaryka?“ Vyšel v jeho rubrice (MY 66/č. 11) v době, kdy jméno prvního československého prezidenta jste ve škole neslyšeli a mělo být vůbec vymazáno z paměti národa.

Nebo na obsáhlý dopis a otázku Soni Plecháčkové z Pardubic, aby vysvětlil, jak je možné, že v Sovětském svazu je situace taková, jaká je, že viděla na ulicích i žebráky… Předával jsem ji Honzovi s obavami. Uvažte, vždyť to bylo za totality! Něco jako svatokrádež! Odpověděl, jak to jen uměl. Opravdový tanec mezi vejci. Zveřejněno v č.1/1967.

Co na to tehdejší cenzura?

Bránili jsme se vysvětlením, že Honza chodí k samotnému prezidentovi, je členem ÚV KSČ (jenže jakým?!, vyloženě reformním!!!). Hájili jsme se před cenzory tím, že by jako takový nemile nesl, kdyby někdo zasahoval do jeho textu. I když je pravda, několikrát jsme ustoupit museli; viz o tom v prvním vydání jeho knihy „Politika pro každého“, jež vyšlo v MF v roce 1968, po roce 1989 vyšlo i druhé. Zdrcující většina článků tam byla z našeho „myčka“. Cenzura se zkrátka bála vysokých postů.

Jenže žebráci v zemi údajně nejsvobodnější na světě? Taková rána.

Jak to dopadlo?

Dnes se tomu – Daleko od Moskvy, jak zní název nám prastarým známého románu – můžeme zasmát, ale tenkrát? Velvyslanec tehdejšího Sovětského svazu, myslím, že to byl Červoněnko, se pozval na Hrad a tam – v pracovně prezidenta Novotného – mlátil několika čísly „myčka“ neustále o prezidentský stůl a žádal vysvětlení, co to má být. Že by u nich mohli existovat žebráci – pravda, jsou tam dodnes – to přece nemohl uznat! V časech, kdy se noviny mohly (povinně) upsat, jak je Sovětský svaz ve všem nejlepší, náš vzor? Hrůza hrůz pro všechny tehdy „věřící“! Po odchodu rozhořčeného diplomata prý Honza poznamenal: „Budou si muset zvykat.“ A prezident to prý po něm opakoval. Mám to od něj jako přímého svědka.

Když přišlo pražské jaro, čím bylo pro vás v redakci jedinečné?

Samozřejmě, že jsme všichni jásali, když jsme se dověděli výsledky lednového pléna ÚV KSČ. Ale ještě před tím, někdy v prosinci, jsem byl pozván na začátek ledna „na kobereček“. Moc jsme si dovolovali. Byl jsem si jist, že si jdu pro výpověď. To osudové plenární zasedání ale začalo už v prosinci, bylo pouze přerušeno Vánocemi, a tak vedoucí oddělení, kam jsem se měl dostavit, věděl zřejmě dříve než já, že Hendrych – „žába na prameni“ – prohrál. Proto se mě místo výpovědi zeptal, jak si teď po změnách představujeme svou práci. Odpověděl jsem, že budeme usilovat o vydávání týdeníku.

A pak se všechno tak krásně rozjíždělo. Naděje na zlepšení byla veliká. Vzedmutí všeobecného zájmu obyvatel o vývoj společnosti. Nastala doba sice neklidná, ale pro novináře úžasná.

Můžete uvést některá témata, která se na vašich stránkách v prvních osmi měsících roku 1968 objevovala?

Otevírali jsme témata do té doby zapovězená. Kromě těch, s nimiž se čtenáři logicky mohli setkat i v ostatním tisku, jsme měli další nová. Tak třeba anketa „Nemlčte!“. V ní se k aktuálním problémům, o nichž se do té doby psát nesmělo, vyjadřovali postupně v několika číslech mladí intelektuálové, nejprve čeští a slovenští, pak i několik polských, ruských a německých. Nebo v č. 3/1968 Jan Procházka odpovídal na otázku A. Jiránka z Opavy: „Skutečně si myslíte, že je možné vybudovat prosperující socialismus?“ Seriál „Kdo zatrhl tipec Zlatému slavíkovi?“ odhaloval způsoby režimních pomluv Waldemara Matušky a Evy Pilarové. Reportáž „Potká jeden dva a je z toho happening“ o novém žánru, u nás zatím neznámém, o happeningu, který organizoval Eugen Brikcius (filozof a spisovatel, v sedmdesátých letech vězněn za údajné hanobení Sovětského svazu). Pozdější – už normalizační – moc dodatečně pobouřil citát z Hamleta na obálce č. 5/68: „Hleďte, abyste to vymýtili nadobro. A nedovolujte těm, kdo u vás hrají šašky, aby mluvili víc, než mají v textu!“ Karel Jezdinský napsal o Titovi (prezident Jugoslávie J. B. Tito byl u nás tabu) stať „Maršál, který nám zkomplikoval dějiny“.

Začali jsme otiskovat Zábranův překlad u nás do té doby nepublikovaného románu Borise Pasternaka „Doktor Živago“ (V SSSR byl kvůli politickým poměrům vydán až o 20 let později, ačkoliv už v roce 1965 byl podle něj v USA natočen film ověnčený pěti Oscary). V č. 4/1968 „Dva pohledy dvou Procházků na cenzuru“. Jedním z nich byl císař František Josef I., pro kterého někteří Češi používali přezdívku „Starej Procházka“. Měl ji získat při návštěvě Prahy na základě novinové popisky k fotografii z otevírání nového mostu. Zněla prý „Procházka na mostě“. Zatímco legenda o vzniku přezdívky historiky doložena není, fakt, že tak o mocnáři mluvili i TGM či Karel Kramář (první ministerský předseda samostatného Československa), ano. Stejně jako jeho nesmrtelný výrok o cenzuře: „Naše cenzura je blbá.“ Druhý – spisovatel Jan Procházka – se rozhovořil o zrušení cenzury. Do 1. vydání jeho knížky Politika pro každého mi Honza napsal věnování: „Vladimíru Matesovi, že udržel rubriku mých keců i vzdor zemětřesení. Jan Procházka 29. 7. 1968.“

Pak přijely tanky. Co jste dělali po 21. srpnu 1968?

Bezprostředně po obsazení vojsky Varšavské smlouvy jsme vydávali „myčko“ o jednom listě normálního novinového formátu. Proti okupantům. Jako všichni. Jen jsem měl strach, „aby nám to vydrželo“. Totéž jsem prohlásil na velké sešlosti, tuším v Adrii či Filmklubu, kde

se vedly optimistické a vesměs „silácké“ řeči. Vydrželo to jenom chvíli. Když jsme se pak mohli vrátit do redakce, pokračovali jsme s měsíčníkem MY, ještě se leccos dalo uveřejňovat. Týdeník Student skončil hned po podepsání tzv. Moskevských protokolů našimi představiteli. Přijal jsem k nám dva jeho redaktory – Petra Feldsteina (od roku 1990 v Československé a České televizi) a Tomáše Pěkného (po listopadu 1989 jeden ze zakladatelů týdeníku Respekt).

Do kdy se daly „napínat struny“?

Do 4. čísla/1969. Tiskli jsme věci, za které nám čtenáři vyjadřovali vděk, už se ale postupně museli učit číst a my psát mezi řádky.

Ještě jsem stačil vymyslet a uskutečnit spolu s celou redakcí anketu se známými osobnostmi z celého světa. Jedna z otázek (už taktická) byla: „Co byste se chtěl v roce 1969 dočíst o Československu?“ Odpověděli mj. Slavomir Mrožek, polský satirik, Thor Heyerdahl, Arthur Miller, Heinrich Bőll, Ray Bradbury, Max Brod (dědic Kafkův) a další. Ze socialistických zemí se ozvali ještě Maďaři. (V „myčku“ ji najdete v č. 2 a 3/1969.) Svobodné slovo, tehdy deník, přetisklo doslova celou anketu. Deník a sál z měsíčníku. Pravda, bylo to něco mimořádného – či lépe – byly to mimořádné osobnosti.

Pod titulkem „Důvěra lidí je pro politika něco jako kleště pro kováře“ jsme měli v č. 4/1969 rozhovor s univerzitním profesorem Vladimírem Kadlecem (za normalizace jeden z prvních signatářů Charty 77), který byl od dubna do prosince 1968 velmi i studenty oblíbeným ministrem školství. Nejedna z jeho vět i po 50 letech platí a slušela by mnohým našim dnešním politikům.

Zatímco Mladý svět pořádal už několik let anketu popularity zpěváků Zlatý slavík, vy jste zorganizovali autorskou soutěž Song 69.

Bohužel měla jen 1. ročník. Většina písní se vyjadřovala k době, někdy v alegoriích. Na koncertu finálových písní v Divadle Jiřího Wolkera (dnes Divadlo v Dlouhé) nejvíce zaujaly protestsongy tehdy mladých písničkářů z Karlova mostu „Hospodskej“ Jaroslava Hutky a vítězný „Prasácký uřvanci“ Palečka a Janíka. Mimo soutěž vystoupil i Karel Kryl. S ním jsme později měli v redakci besedu ve stylu „Bratříčku, zavírej vrátka!“ a po ní jsme se dohodli, že bychom měli zmizet někde na stavbách. Druhý den přišel za mnou jeden redaktor s tím, že prý by to ještě zkusili. Dali dohromady 5. číslo/1969, do distribuce snad už ani nepřišlo. MY bylo společně s Reportérem definitivně zastaveno. Padlo na oltář normalizace mezi prvními.

Jaký jste měli náklad?

Když jsme v roce 1964 začínali, tak 25 000, v osmašedesátém a když jsme končili, byl náklad 100 000 výtisků. Nebýt přídělového systému na papír, zájem čtenářů byl, mohl by být náklad ještě vyšší.

Co jste potom dělali?

Jak kdo. Někdo živořil, někdo ne. Já jsem skončil na takřka dvacet let na stavbě jako zámečník. Často jsem si opakoval: „Na dělnické šatně není nám tak špatně.“ Ve volných chvílích jsem se s naší partou věnoval melouchům a své zálibě: onomastice, což je věda o původu vlastních jmen. Po revoluci jsem začal znovu publikovat. Od konce devadesátých let jsem vydal několik knížek pod společným hlavním titulem „Jména tajemství zbavená“.

Jak přijde novinář k onomastice?

Během studií žurnalistiky tehdy (1953–1958) na Filologické fakultě Univerzity Karlovy jsme měli na češtinu věhlasného jazykovědce univerzitního profesora Vladimíra Šmilauera. Ten mě přivedl k zájmu o onomastiku, a tak o ní teď píšu do různých médií. Kromě několika set článků jsem po pět let zodpovídal dotazy čtenářů, které zajímal původ jejich příjmení, v poradně na stránkách týdeníku Naše rodina, potom v Krásné paní a v Slánských listech. Dosud jsem se zabýval rozborem asi 1 500 příjmení.

A abych nezapomněl. Od minule jsem přečetl několik čísel toho nového MY.

A co mu říkáte?

Že je to odvaha vydávat v téhle době nový časopis. Že je ze všech „myček“ nejpřepychovější, nejexkluzivnější (a taky nejdražší), obsahově zajímavé, tak mu přeji, aby vydrželo déle než všechna předchozí. Ale – i když uvádí, že je „myčkem“ ze šedesátých inspirováno – na rozdíl od těch našich pěstuje výhradně pohodu a vůbec se nevěnuje žádným současným problémům a ani slovo o politice!

Na to má internetový magazín Protiproud.

Poslyšte, není ten pán, co nové MY vydává a je jeho šéfredaktorem, totožný s tím, co pracoval s prezidentem Klausem a co to „nandal“ Darwinovi?

Ano, je. A vydává časopis totožného názvu, ač vlastníkem ochranné známky titulu MY je stále nakladatelství Mladá fronta, které vydávalo všechna tři předchozí.

A to lze? To bych se divil. Také mě překvapuje takový názorový rozpor mezi oběma jeho periodiky. Vždyť problémů je tolik, abych použil název naší rubriky „Problémy kolem nás“, že na nějaký „klídek“, „pohodičku“ a jenom zábavu to rozhodně u nás nijak nevypadá. Opět se smráká…

V boxu :

O některých autorech z MY 64–69

Jan Procházka (vedle prózy autor scénáře k trezorovému filmu „Ucho“ a u dvanácti dalších od roku 1969, kdy byl zakázán, nesmělo být jeho jméno v titulcích po celou dobu normalizace. Byl přední osobností pražského jara.), Jiří Suchý (spoluzakladatel divadla Semafor, textař, básník, skladatel, spisovatel, výtvarník…), Josef Škvorecký (spisovatel, novinář, překladatel, v roce 1971 spoluzaložil v kanadském Torontu nakladatelství ´68 Publishers zaměřené na exilovou a samizdatovou literaturu), Ivan Wernisch (jeden z nejčtenějších a nejpřekládanějších básníků, prozaik, překladatel, editor, v období normalizace za angažovanost v roce 1968 zakázaný autor, takže publikoval pouze v Mateřídoušce, v samizdatu a v zahraničních časopisech), František Alexander Elstner (motoristický cestovatel, skaut, novinář a spisovatel, psal hlavně pro děti a mládež, ale ani to už mu v sedmdesátých letech nebylo umožněno), Zdeněk Mlynář (právník, politolog, v roce 1968 tajemník ÚV KSČ, po srpnové invazi spolu s dalšími odvlečen do Moskvy, v roce 1970 z KSČ vyloučen, signatář Charty 77, spisovatel – nejznámější jeho dílo Mráz přichází z Kremlu, po emigraci vysokoškolský pedagog v Rakousku, u nás autor i po roce 1989 mnoha politických komentářů, jeho pohřbu se účastnil i jeho někdejší spolužák Michail Gorbačov – bývalý nejvyšší představitel SSSR, tvůrce perestrojky a glasnosti), Arnošt Lustig (židovský spisovatel a scenárista světového významu, prošel několika koncentračními tábory, uprchl z transportu smrti, po válce vystudoval novinářství a jako novinář působil v Lidových novinách, Židovském věstníku, Zemědělských novinách, Čs. rozhlasu a Mladém světě, pak jako scenárista v Čs. filmu, po srpnové invazi v roce 1968 odešel do exilu, na univerzitách v USA přednášel film a literaturu, holokaust se stal celoživotním tématem jeho četných děl), Miloslav Holman, Stanislav Sigmund, Karel Malina (legendární rozhlasoví sportovní komentátoři).