Dnes archivovaná čísla převedl do PDF (jako „vstupní“ časopisy) Fofáč. Děkujeme!

MATEŘÍDOUŠKA – literární a obrázkový měsíčník pro nejmenší čtenáře, nositel vyznamenání Za vynikající práci. Tak začíná tiráž 32.ročníku (1975-76) MATEŘÍDOUŠKY.
Vydávala ji  Česká ústřední rada Pionýrské organizace SSM v Mladé frontě. Šéfredaktorem byl Eduard Vavruška a jako spolupracovníky měl redaktory Dagmar Lhotovou (vymyslela slavnou komiksovou postavu kocoura Vavřince – KOCOUR VAVŘINEC A JEHO PŘÁTELÉ) a Jiřího Černého (od roku 1968 šéfredaktor, ale brzy už jen řadový redaktor časopisu. Počátkem sedmdesátých let psal OBRÁZKY Z DĚJIN … pod pseudonymem Pavel Černý). O grafickou úpravu MATEŘÍDOUŠKY se staral Jan Žbánek. Redakční radu tvořili: Zdeněk Adla, zasl. umělec Václav Čtvrtek, akad. malířka Gabriela Dubská, zasl. umělec Miroslav Florian, Inka Texlová a  dr. Karel Tupý.

O knize PŘÍBĚH MATEŘÍDOUŠKY jsem psal 7.12.2015. Protože se jedná o zásadní publikaci týkající se MATEŘÍDOUŠKY, dovolím si Annu Sekerákovou v souvislosti s 30.ročníkem MATEŘÍDOUŠKY opět citovat (strany 75-84):

GRAFICKÁ PODOBA. Mateřídouška proměňuje svůj formát z A4 na menší A5. střídavě pro své stránky používá pololesklý papír. Touto změnou se vzhledově přibližuje knize, působí přehledněji, protože menší prostor omezil počet příspěvků na jedné stránce. celá stránka tak mohla být věnována jednomu autorovi. Se zmenšeným formátem přichází zvýšení počtu stránek na 32. Celkově tedy rozsah Mateřídoušky zůstal zachován. Posílení přehlednosti vyplývá i z rozčlenění stránek do vke rubrik se stálým názvem.
Někdy však tato přehlednost vyvolává až dojem jednotvárnosti.
Výtvarnou složku proměňuje jiný postup při výběru ilustrátorů. Mateřídouška na začátku 70. let opouští tradici, kdy každé číslo bylo svěřeno jednomu ilustrátorovi; v čísle se tedy čtenáři mohli setkat s více ilustrátorskými přístupy.
Takový posun ve výtvarné tváři časopisu má za následek nejen pestřejší podobu jednotlivých čísel, ale také souznění ilustrace s textem.
K různým textům mají jednotliví ilustrátoři blíže podle charakteru svého výtvarného projevu. Na tvorbě prózy nebo básně se tedy vedle jejího autora podílí také ilustrátor. Ilustrátorův styl se k dílu těsněji přimyká.
Čtvrtkovy texty jsou neodmystitelně spjaty s poeticko-humorným stylem Radka Pilaře (knižně Rumcajs. 1970; O Rumcajsovi a loupežnickém synku Cipískovi, 1973j Manka, 1975). Pilařovy postavy s knoflíkovýma očima ohraničené typickou silnou linkou ožívají na rozpitém pozadí, jejich rázovitost získává snový podtón. Nepilova Polní žínka Evelínka vyznívá něžně i díky ilustracím Miloslava Jágra (knižně vyšly tyto pohádkové příběhy pod stejným názvem v roce 1979). Miloslav Jágr se ve své kresbě soustředí na detail. vychází z dětského stylu kresby a ozvláštňuje jej téměř krajkovými tahy. Prózám na mytologické a biblické náměty Hany Doskočilové v rubrice Okénko moudré sovy napomáhají k přesunutí do lidské roviny sympatické postavy Gabriela Filcíka (knižně vyšla první série těchto próz pod názvem Diogenés v sudu a dalších dvacet známých příběhů z doby dávné a nejdávnější v roce 1985; další příběhy z této série mohly vyjít až v roce 1991 – pod názvem Damoklův meč a další známé příběhy z doby dávné a nejdávnéjší). Filcíkovy oblé tvary postav, pastelové barevné tóny a jemné přechody mezi nimi vytvářejí klidný a harmonický svět, který současně nepostrádá vtip. Absurditu Pipi Dlouhé punčochy Astrid Lindgrcnové podtrhuje výtvarná nadsázka Adolfa Borna. Přestože pracuje s jemnou linkou ohraničující postavy, nejsou postavy statické. ale velmi živé. Samotní ilustrátoři měli možnost poskytnout dětskému čtenáři klíč ke své tvorbě v rubrice Představujeme ilustrátory Mateřídoušky.
Co se týče spotřebitelské reklamy, je jí stále vyhrazen minimální prostor, ale v porovnání s dřívějšími lety je v Mateřídoušce již patrná. Objevila se tu například reklama na karamely a nugetu (1975, roč . XXXII. Č. 1), čokoládové oplatky Bibi a Bari mandle [1974, roč. XXX, č. 12), barevné stereokotoučky a stereoprohližečku (1975, roč . XXXI, č. 12). Výjimečně je reklama zakomponována do příběhu – například součástí kresleného seriálu o Vavřincovi je objednací lístek s názvy knih (1972, roč. XXVIII, č. 2).

SKLADBA ČASOPISU. Ačkoli státní ideologie nepronikala do MateřÍdoušky tak silně jako mezi lety 1948 a 1956. své stálé místo si zajistila prostřednictvím některých rubrik. Propaganda či tematika pionýrského hnutí naplňovala průměrně 3-5 stran časopisu. tlak pravidelně zesiloval během státních svátků.
Mateřídouška udržovala kontakty s redakcemi dětských časopisů jiných socialistických států (polský Swierszczyk, sovětská Murzilka. bulharská Družinka. maďarský Kisdobos). Nicméně ne všechny rubriky přisluhovaly komunistickému režimu. Neotřelé beletristické rubriky vytvořili v těchto letech Josef Brukner a Hana Doskočilová; invenční byly také rubriky poznávací a uměleckonaučné.
Ideologické rubriky v Mateřídoušce během „normalizačního“ období charakterizovala jejich různorodost. V rámci limitované socialistické tematiky usilovaly u komplexní působení. Beletristický charakter měla rubrika Tati, povídej: prostřednictvím fiktivního dialogu otce se svými dětmi vyzdvihovala roli sovětské armády. Významné politické události a socialistické svátky – oslavy Mezinárodního dne dětí, Mezinárodního dne žen, spartakiády nebo bolševické revoluce z roku 1917 (VŘSR) – reflektovala Mateřídouška prostřednictvím informačních rubrik Mateřídouška oznamuje, upozorňuje, radí a Povídáme si. V roce 1975 zde redakce popisuje události ze dne 25. února 1948 takto: „Dlouho, moc dlouho měli páni vládu ve svých rukou. Drželi pohromadě, protože se vždy báli obyčejných, poctivých lidí. Přečetli jste si pohádku o Pecínkovi v této Mateřídoušce? Bohatí sedláci, starosta a radní, to byli takoví nepřátelé obyčejných lidí. Nechali je ve svůj prospěch dřít … tI [roč. XXXI, č. 7]. Poznávací rubriky Země přátel a Svátky přátel představovaly socialistické země, kladly důraz na přátelství mezi nimi, vytvářely spojnici mezi československými pionýry a například vietnamskými „čavdarčatyu [1975, roč. XXXII, č. 2], jugoslávskými „okťabrjatyu [1975, roč. XXXII, č. 3]. Tematiku pionýrského hnutí hojně zpracovávaly soutěžní a kontaktové rubriky – Nehádejte, přemýšlejte, Tělovýchovná hra Mateřídoušky, Z chytrých zápisníků (rukodělné činnosti, zmínky o V. I. Leninovi, o Sovětském svazu), Sám sobě rozhodčím, na niž navazuje Buď fit s Mateřídouškou.

Nejpodleji se dětským čtenářům vtírala kontaktová rubrika Já také rád maluji a kreslím, v níž redakce zveřejňovala vlastní tvorbu dětí. Byla náhoda, že se v jednom čísle [1972, roč. XXVII, č. 9] z šesti básniček ocitly vedle sebe dvě od dětí z Gottwaldova? Výběr básní byl tehdy doplněn obrázkem od čtenáře zobrazujícím myší vojáky v sovětských uniformách. Poměrně často se zde otiskovaly obrázky z dětských výstava soutěží v socialistických státech (např. ze soutěže Lenin v Praze a Československu). Právě díky této rubrice, přinášející příspěvky samotných dětských čtenářů, si uvědomíme, jak snadno lze dětskou osobností manipulovat: „Já jsem malá jiskřička, / chci být jako včelička. / Učit se a pilná být, / každému se zavděčit.tI (básnička dívky z Klatov [1974,roč. XXX, č. 8]).
Tuto „povinnou složku vyvažovaly ovšem zcela nové typy beletristických rubrik. I(oncem 70. let psala Hana Doskočilová (pod zkratkou -sek-) vyprávění s výrazným etickým rozměrem do rubriky Okénko moudré sovy. Tvoří ji rámcové příběhy – vyprávění sovy svému mláděti, které matčina slova zároveň komentuje. Volbou témat přesahuje často k antické mytologii či k biblickým příběhům, uveďme například minipovídky Trójský kůň, Ikarův pád, Babylónská věž, Kolumbovo vejce, Newtonovo jablko, Diogenés v sudu. Zajímavé, fejetonově laděné texty vytvářel Josef Brukner v rubrice Do ouška. Reagoval v nich často na předešlou pohádku a uváděl ji do kontextu s problémem, s nímž se dětský čtenář setkával (dobří a zlí lidé, lenost … ). Rubrika Do ouška vystupuje v roli citlivého rádce při možných dětských potížích.
Výjimečným způsobem byla do časopisu uváděna světová tvorba. Josef Brukner vybíral a překládal světovou poezii (americký básník Ogden Nash, německý básník Friedrich Fontane, španělská básnířka Gloria Fuertesová, ruský básník Vladimir Majakovskij … ) pro rubriky Verše z celého světa a Bylo jednou jedno …  lepší orientaci ve světové poezii čtenáři napomáhala stručná hlavička. Světovou prózu Mateřídouška soustředila do vyjímatelné románové přílohy.
Od druhé poloviny 70. let se Mateřídouška také pokoušela čtenářům přibližovat umění dramatu v rubrice Eduarda Vavrušky Malé divadlo. Namísto zprostředkování skutečného umění s prvky improvizace a hry nabádaly Vavruškovy divadelní texty k suchému a neinvenčnímu učení se zpaměti. Dialogy postav dovysvětlovaly obrázky a stručné poznámky: „Radím vám: nejprve si celou pohádku třeba několikrát přečtěte, a potom už mluvte za postavičky zvířátek zpaměti. [1976, roč. XXXIII, č. 3].
Velký prostor získávají informativní či uměleckonaučné texty – prózy Jana Kloboučníka o vodě, chlebu, vejci nebo o vzniku papíru vyslovují úctu obyčejným věcem. Příhody ze svého dětství odvíjí na základě drobného motivu, např. krabičky či zvětšovacího sklíčka. Rubrika Herbář Mateřídoušky Jany Štroblové představovala druhy rostlin pomocí obrázků a textu nebo básně. Mezi poznávacími rubdkami byl Herbář Mateřídoušky výjimečný svým beletristickým přesahem, verše jen prostě nepopisovaly rostliny, tíhly k metaforičnosti. Poznávání rostlin a živočichů se stalo náplní pozdější rubriky Album Mateřídoušky, určené k vystřihování a k samostatné tvorbě skutečného alba-knihy. Pro zachování kontinuity a soudržnosti časopisu bylo velmi důležité prosazení příběhů na pokračování. Casopis umožňoval čtenáři prožít si zvědavost při čekání na další číslo, zároveň si tím udržoval stálou obec dětských čtenářů. Mateřídouška takto přinášela mnohdy objevné texty, které vyšly poté i knižně – pohádkové příhody Rumcajse, Cipíska a Manky Václava Čtvrtka (1970), Příběhy makového mužíčka (1973- 1974) a Polní žínka Evelínka (1976- 1978) Františka Nepila, Dva dědečci z Dlouhé míle (1974-1975), Ukradený orloj (1973- 1974) a Fánek a Vendulka (1979- 1981) Hany Doskočilové.

KRESLENÉ SERIÁLY. V předchozí kapitole jsme se věnovali svobodnějším 60. letům, kdy doba přála znovuobjevení komiksového žánru. ABC například otiskovalo kreslený seriál Kulišáci podle námětu tabuizovaného Jaroslava Foglara. Již na počátku „normalizace“ se však projevovaly snahy komiks potlačit, zákazem publikovat byli postiženi dva jeho výrazní autoři. Knihy Jaroslava Foglara, kterého si čtenářská veřejnost spojovala především s kreslenou podobou Rychlých šípů (vycházely v letech 1967- 1971), byly vyřazovány z knihoven. Autorovi zůstaly zavřené dveře do nově ustanoveného Svazu českých spisovatelů. Pro svoji schopnost transformovat do českého prostředí nejmodernější trend světového komiksu byl kritizován také Kája Saudek. Na přelomu 60. a 70. let vytvářel politicky provokativní seriály v mládežnických a studentských periodikách (v době normalizace byla ovšem rušena). Nicméně oba zmiňovaní tvůrci si v průběhu 70. let našli cestu do několika periodik – příběhy Rychlých šípů vycházely díky Svatopluku Hrnčířovi v sobotní příloze Svobodného slova, s Kájou Saudkem spolupracovaly Pionýrská stezka a Mladý svět (Janoušek-Cornej- Janáček- Jareš-Křivánek, 2008). V neposlední řadě jmenujme výjimečné spojení Foglara a Saudka s odborným věstníkem Ceské speleologické společnosti.
Z výše řečeného vyplývá, že i postavení kreslených seriálů bylo v Mateřídoušce poněkud specifické. Autoři komiksu hledali jinou formu, která by státní moc neprovokovala návazností na světový komiks (promluvy postav v bublinách, dynamičnost, hojné používáni zvukomalebných slov). Zřetelnou komiksovou podobu si podržel jen Kocour Vavřinec (1966- 1976) autorek Věry Faltové a Dagmar Lhotové. Obrázkové seriály nicméně zaujímají v Maleřídoušce tohoto období stabilní místo, nadto jsou mnohdy autorsky velmi výrazné.
Pro svoji neobvyklou podobu byly vítané komiksy Zdeňka Adly (v roce 1972 jej střídá Jiří Černý pod pseudonymem Pavel Černý) a výtvarníka Jiřího Kalouska. Obrázkové seriály těchto tvůrců provázely Mateřídoušku po celá 70. léta. Spojením autorských osobnosti Jiřího Kalouska a Jiřího Černého vznikla výrazná tvůrčí dvojice, jejíž kreslené seriály propojovaly zábavní a naučnou funkci. Tito autoři zprostředko vali dětskému čtenáři české dějiny z vtipného nadhledu. V jejich prvním kresleném seriálu, Obrázková kronika českých dějin (1970- 1974), se strohá historická fakta proHnala s pověstmi (příchod Čecha do Cech a Lecha do Polska, postava Ječmínka, postava Golema … ). Nejde o klasický komiks s promluvami v bublinách. Text – vyprávění a přímá řeč postav – byl umístěn pod ilustracemi. Postavy pronášely promluvy v češtině stylizované do kvaziarchaizujícího jazyka: .Za svítáni vystoupil Čech na vrchol, obhlédl krajinu a řekl: ,To je ta země zaslibená, zvěře a ptáků plná, medem oplývajic“ (1970, roč. XXVII, č. l). Takovéto vznešené promluvy ostře kontrastovaly s často jednoslovnými výkřiky postav v samotné ilustraci – při loučení Bruncvík zdraví manželku „Ahoj“, lidé nadávají na Golema bořícího domy .. „Chuligáne hliněnej!“ (1973, roč . XXIX, č. 12). Mnohdy se v komiksových bljblinách objevovaly pouze citoslovce a onomatopoické výrazy. Tím dosahují autoři jak komiky, tak aktuálnosti a přibližují historii českého národa od bájného příchodu Čecha po vyhlášení samostatného Československa v roce 1918 chápání dětského čtenáře.
Také další seriály z .. dílny“ těchto tvůrců staví na podobném principu – Obrázky z dějin českých objevů a vynálezů (1974- 1976), Ze starých pověsti (I 976- 1977), Obrázky z Krakonošovy zahrádky (1977), Obrázkové pověsti z hradů a zámků (1978), Obrázky z dějin velkých světových objevů (1982-1985). Zavedené formě se vymykají obrázkové příběhy Povídejte pohádku (1977-1980), které kombinují textovou část s kresleným seriálem beze slov. Tentokrát není komiks určen jen pro pasivní četbu, ale vybízí čtenáře, aby ho „dotvořili“ – úkolem je pohádku převyprávět pomocí jednotlivých komiksových políček a respektovat jejich chronologické řazení.

Obrázková kronika českých dějin byla díky své neobvyklé výtvarné stylizaci pro státní moc akceptovatelná. V knižním vydání z roku 1980 (Obrázky z českých dějin) a násl edně v dalšich reedicfch byly ale z púvodního komiksu vypuštěny některé pasáže a naopak přidány nové v duchu komunistické ideologie. Po těchto zásazích byla kniha dokonce využívána jako školní pomůcka (Janoušek-Cornej-Janáček-Jareš-Křivánek, 2008). Modifikaci výtvarné stránky komiksu popisuje Ivo Fencl: „… jeho kresba (Kalouskova) se již daleko víc vzdálila grotesce a naopak přiblížila realitě, rož snad spiše vyhovovalo i školním osnovám, nicméně nad barevnými stránkami určité ubylo ozdravného smíchu.’“ (2007).
Ani tato etapa historie neubírá komiksu nic na životnosti a popularitě, o čemž svědčí i poslední knižní vydání – Obrázky z československých dějin – v roce 2011.
S čistě zábavní funkcí se ke čtenářům obracely obrázkové seriály dvojice autorek Dagmar Lhotové a Věry Faltové. Kocour Vavřinec vycházel dále (do roku 1977), pouze se přesunul z dvoustrany uvnitř čísla na zadní stranu obálky, a uvolnil tím místo seriálům J. Kalouska a J. Černého.
Podrobnější charakteristice Vavřince jsme se věnovali v předeš l é kapitole, nyní bychom se rádi zastavili u kresleného seriálu Ježek František (1976-1980) týchž autorek. V případě příhod s ježkem se komiksový tvar proHnal s vyprávěním ve formě odstavce. Ostatně takovéto propojování textu s komiksovými políčky sledujeme ve více případech – výše zmiňovaný seriál Povídejte pohádku nebo pohádkový příběh dvou dětí Jak se Vítek a Žanynka ocitli v Kokršpanélsku (1971- 1972, píše Ota Safránek. kreslí Marcel Stecker). Seriál navíc děti vybízel k tvořivosti a poskytoval jim náměty pro vyrábění nebo se v případě řešení nastalých situací dotazoval na jejich názor. V porovnání s charakterem kocoura Vavřince působí ježek František méně výrazně, ale o to niterněji. František je jemnější, citlivější, hloubavější, a vezmeme-li v úvahu jména jeho přátel (kaštánek Dudlík a plyšový medvěd Borůvka), směřuje k mladšímu adresátovi. Olga Bezděková připomíná ve své publikaci slova Petry Švábové: .. Obsahově je seriál plný vtipu, je velice nápaditý, zvláště se to týká množství komických situací. Ježek František je určen mladším školním dětem, ale vzhledemk dokonalé návaznosti jednotlivých obrázků ho může pochopit i dítě, které ještě neumí čist, tedy dítě předškolního věku.’“ (2012).

Kdo zažil a pamatuje léta na základní škole v době normalizace, jistě si vybavuje i dětský časopis, který „dobrovolně povinně“ odebíral. Učitelé tlačili, připomínali, motivovali …  KAŽDÝ PIONÝR A KAŽDÁ JISKRA V NOVÉM ŠKOLNÍM ROCE SVŮJ ČASOPIS – tak uváděla redakce soutěž pro získání nových čtěnářů MATEŘÍDOUŠKY, OHNÍČKU, PIONÝRA a SEDMIČKY PIONÝRŮ. V seznamu chybí ABC, které bylo v té době dětským časopisem s nejvyšším nákladem.

Ve 32.ročníku MATEŘÍDOUŠKY vycházel cyklus pohádek (PRVNÍ POHÁDKA O …, DRUHÁ POHÁDKA O …) z pera Zdeňka Karla Slabého – manžela redaktorky Dagmar Lhotákové.

Wikipedie uvádí, že Zdeněk Karel Slabý (*1930) je český spisovatel, publicista, kritik a překladatel. Věnuje se především literatuře pro děti a mládež a hudební publicistice. Během války se seznámil s Jaroslavem Foglarem a stal se členem jeho oddílu.

„Po válce psal do časopisu JUNÁK, který tehdy vedl Jaroslav Foglar. Souběžně psal i do časopisu VPŘED pod pseudonymem Z. K. S. Jeho rané práce jsou dále otištěny v časopisu Středoškolák. Napsal třicet knih pro děti a mládež. Podle jeho knihy Děti s cedulkou, kterou napsal spolu s Eduardem Pergnerem, napsal scenárista Vladimír Körner scénář k filmu režiséra Antonína Moskalyka Kukačka v temném lese (1984). Spolu se svou manželkou Dagmar Lhotovou je autorem příběhů o Kocouru Vavřincovi, které nakreslila Věra Faltová.“

Povedená rubrika PŘEDSTAVUJEME ILUSTRÁTORY MATEŘÍDOUŠKY byla součástí každného čísla 32.ročníku:

Pokud můžeš  přispět jakoukoliv informací, která by dokreslila souvislosti kolem vydávání 35.ročníku MATEŘÍDOUŠKY v letech 1978-79, napiš do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledem titulní stránky.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku archivovaná čísla časopisu MATEŘÍDOUŠKA – kliknutím na náhled strany: