Dnešní čísla časopisu RODOKAPS – 6.ročník z roku 1940 pro www.detske-casopisy.cz připravil  Tony. Děkujeme!

Dnes archivovaný RODOKAPS vycházel týdně (v pátek) v rozsahu 52 stran a stálo K 1,5. Číslo 275 vyšlo 13.září 1940. Šéfredaktorkou byla Marie Dolejší. Majitelem a vydavatelem RODOKAPSU byla společnost SBĚRATEL, spol. s r.o.

O historii vydávání RODOKAPSU bylo na tomto webu napsáno mnoho, takže odkazuji na předchozí článečky a archivy starších čísel tohoto časopisu, který se stal svým názvem českým synonymem pro specifický druh literatury 🙂

Obsah RODOKAPSU se ani v 6.ročníku zásadně nezměnil. Mimo samotného románu, který zabíral nejvíc stran, byly zachovány názvy rubrik či pravidelná témata.

A.M.Skander je podepsán jako autor románu HROB RUDÉHO SULTÁNA.

Trampové tvořili nepominutelnou cílovou skupinu čtenářů RODOKAPSŮ, proto bylo v každém čísle několik stran jmenovitě pro ně – například rady jak postupovat při zakládání trampské osady.

Nebo praktický návod jak si vyrobit vhodný lukostřelecký terč.

Od 240.čísla uveřejňoval RODOKAPS pravidelnou rubriku SLUŽBA NAŠIM ČTENÁŘŮM – SLOVNÍČEK CIZÍCH SLOV. I po třičtvrtě století je použitelný 🙂

Pavel Janáček a Michal Jareš v rozsáhlé publikaci SVĚT RODOKAPSU – přinášejí velmi zajímavý vhled do zákulisí vydávání románových sešitových edic jako byl RODOKAPS. Dnes si dovoluji citovat 1.část ze stran 27-43.

„LITERÁRNÍ POVAHA ROMÁNOVÉHO SEŠITU. Rodokaps nikdy nebyl literární kategorií sám pro sebe. Nelze jej z kvantitativního hlediska zaměňovat s veškerou populární literaturou jeho doby, už proto ne, že ta zahrnovala též okruh četby agitační a lidovýchovné, který se s románovými sešity více prolnul až v období po roce 1945. I oblast zábavné četby byla však mnohem širší, vedle sešitových románových edic se publikačně opírala o románové besídky novin, o časopisy pro ženy a pro mládež, kde se romány tiskly na pokračování (např. List paní a dívek, Hvězda, Ozvěny domova a světa, Románové noviny, Pražský ilustrovaný zpravodaj, Ahoj, Mladý hlasatel), o početné sešitkové řady povídek (např. Kavalíři Západu, Korunovka mladých, Knihovna pro mládež, Polnice), o romány či románové řady vydávané tak jako v 19. století po sešitech, v nichž byl každý titul serializován do několika svazků (z dobových časopisů tomuto modelu víceméně odpovídal Dobrodružný svět, nakladatelem sešitových románů v pravém slova smyslu byl kupříkladu královéhradecký Šupka, po válce na tomto formátu vznikla Jihočeská lidová knihovna), a konečně o desítky edic či nakladatelských podniků knižních. Se všemi těmito dalšími nosiči populární četby se románové sešity překrývaly, a to v ohledu slohovém, žánrovém i autorském.

1. Na okraji písemnictví: pole slohových zmenšenin.
O specifickém literárním stylu sešitových edic hovořit nelze. Obdobnou kompozici, spočívající v řazení stručných kapitolek, jichž mohlo být až několik desítek, tentýž „filmový“ střih a „snadný“ epický čas, který dokázal eliminovat přesuny mezi etapami a prostory děje, tytéž konstrukce a jazyk vyprávění, modely hrdinů, zápletek, prostředí, popularizované a diskutované ideje bychom nalezli všude jinde v populární literatuře oné doby, a to nejen české – významnou, mnohdy většinovou náplň rodokapsů ostatně tvořily překlady.
Struktura populární literatury, jak se jevila na stránkách sešitových románových edic, neměla monotónní a úzce ohraničené rozložení, dávala možnost různorodého výrazu. V příznačně „zmenšeném“, zpola bezděčném a neslohotvorném formátu se zde vedle sebe souběžně uplatňovaly stylové i tematické prvky značného historického i typologického rozpětí.

Příznaky původního sentimentálního románu konce 18. století (román v dopisech) se zde frekventovaly vedle příznaků moderní literatury žurnalistické (román reportážní), vyprávěcí situace nemusela být jen neosobní a vnějšně perspektivní, ale i vyhraněně subjektivní nebo naopak ryze autorská. Objevovala se zde krystalicky epická stejně jako silně lyrizovaná vyprávění, nemalá část textů se vyznačovala tak mohutnou dialogičností, že přecházela až v jakýsi epicko-dramatický tvar, cosi jako literární scénář. Čas od času v sešitových edicích vycházely sebereflektující texty, jejichž tématem – byť nikdy ústředním – se stávalo vlastní uspořádání. Zvláštním typem tohoto sebeodkazováníbyla tematizace organického pojetí románu jako živoucího subjektu, existujícího nezávisle na vůli autora: v ději se ukazovalo jako „oživnutí“ literárního textu, vrůstání fIktivních literárních dějů a postav do života vypravěče. Vcelku obvyklou součástí románů byly pak aluze na historické tradice populární četby. Jimi románové sešity budovaly povědomí své identity, naznačovaly paměť svého druhu.

Výčet poetických možností rodokapsu by podobně mohl pokračovat, je však třeba zdůraznit, že šlo o možnosti krajní. Většina románových sešitů tíhla k stylové nepříznačnosti. Pokud vyprávění začínalo pozoruhodnější narativní figurou, do poloviny se zpravidla zploštilo a ke konci už jen zprostředkovávalo prostý románový děj. Znamení „literárnosti“, poukazování k nesamozřejmosti tvaru, se o něco více cenilo v edicích určených ženám než v edicích pro muže. Nebyla náhoda, že si z románové soutěže Večerů pod lampou, jediného podobného klání v okruhu sešitů pro ženy, odnesl prvenství román Jiřího Červeného Holanovy dcery, který ve dvaceti dvou kapitolách vystřídal dvaadvacet vypravěčů, dvaadvacet pohledů na osudy mlynářského rodu Holanů.

Podle běžného předpokladu by román ze sešitových edic měl být extrémně zjednodušenou, primitivní variantou soudobé zábavné četby. I tady však byla situace složitější. Povaha „spíchnutých novin se čtením“ i nepřetržitá potřeba nových a nových textů řadila vskutku sešitové edice na sám okraj literární komunikace. V rámci samotné populární literatury tvořily románové sešity jako celek nižší, jednodušší vrstvu. Svědčil o tom už fakt, že četné význačné osobnosti soudobé populární četby, etablované na knižním trhu, sem nepřispěly ani jednou – nepsal sem ani autor dobrodružných utopií Troska ani spisovatel chlapeckých románů Foglar ani autorka milostných románů Radoměrská, ale dokonce – pokud víme – ani detektivkář Fiker, přestože sám jednu ze sešitových edic vedl. Ve vlastních beletristických textech se perifernost románových sešitů projevovala jednak tíhnutím k optimistickým koncům, jednak zvýšenou žánrovou synkretičností. Nejen sentimentální příběhy, ale i většina westernů či dobrodružných románů končila objetím hrdiny a jeho vyvolené, menší edice velmi často přinášely nevýrazné příběhové směsi, složené z obvyklých zápletek, postava motivů četby milostné, kriminální i dobrodružné (zvláště se to týkalo Moderních románů).

Navzdory tomu neexistoval zásadní literární rozdíl, dokonce ani v prosté délce textu, mezi zábavnými romány v sešitových řadách, přinejmenším těch větších, a zábavnými romány publikovanými jiným způsobem, v časopisech,novinách, knihách. Dohromady skládaly plynulou škálu bez patrného hodnotového a tvaroslovného předělu. Nejeden z titulů, které se objevily v sešitových románových edicích, ostatně předtím nebo později uspěl ve vydání knižním.

2. žánrová situace románového sešitu
Pokud šlo o žánry, sešitové románové edice 30. a 40. let neobjevily pro národní literaturu ani detektivku ani western ani dobrodružství námořníků, pirátů, letců, špionů, sportovců a partyzánů, natož vesnické balady, milostné romance anebo spletitá melodramata ušlechtilých žen i mužů, chybujících, vystavovaných trýzním a osudovým zkouškám, a přesto vítězících. Prakticky všechny typy populární četby, na něž se románové sešity zaměřovaly, se v našem prostředí uplatnily již dříve. Americké westerny s kovbojskými hrdiny se u nás v knižní podobě množily od počátku 20. let; česká detektivka měla za sebou v době vzniku prvních sešitových edic čtvrtstoletí existence a pohybovala se v širokém řečišti od případů dobrodružného reka Cliftona přes wallaceovské thrillery Edgara Collinse nebo Eduarda Fikera po Vachkovy romány s figurkou pražského excentrika Klubíčka; žánrové povědomí populármno románu citových vztahů dlouho před nástupem sešitových edic zformovaly ženské týdeníky a knižní řady, jako byla již zmíněná Červená knihovna (ta z pultů trafik zmizela roku 1938, tedy právě v době, kdy se začaly etablovat románové sešity pro ženy); tezové ideologické romány, jejichž žánrový princip pronikl do sešitových edic mimo jiné s antisemitskými kampaněmi posledních dvou tří let protektorátu a zabydlel se v nich po květnu 1945, předtím vznikaly a četly se v subkulturách masovýchpolitických, případně náboženských hnutí, v našich podmínkách hlavně socialistického a komunistického. Pro některé z žánrů se nicméně sešitové edice staly nejdůležitější, byť třeba ne jedinou platformou – to také byl případ původního českého westernu, s nímž proto právem zůstal na úrovni jazyka spojován (srv. první úvodem připomenutý význam slova rodokaps).

2.1. Dobrodružné edice: žánry pro muže
Westerny byly v dobrodružných sešitech nejfrekventovanějším, nikoli však jediným románovým typem. Jejich dominance vznikala postupně – Romány do kapsy otiskly první kovbojku až po půlroce vycházení – a nebyla ani konečná, western sešitovým edicím kraloval víceméně jen v období 1938–42. Předtím a potom se v sešitových řadách objevovala srovnatelně početná směsice jiných typů dobrodružné a kriminální četby – románů leteckých a námořnických, dobrodružných v užším slova smyslu, vědecko-fantastických, detektivních, gangsterských, špionážních.

Ani sama westernová četba nebyla jednotvárná. První ze dvou jejích základních linií představovaly tzv. romány kovbojské, odehrávající se na mexicko-americkém pomezí či v tradičních dobytkářských oblastech USA a užívající zápletek typických pro americký western 20. století, jehož překlady ostatně tvořily největší část sešitové produkce (vyhánění z půdy, boj drobných osadm’ků proti neosobním korporacím, nezákonná uzurpace dědických práv, krevní msta, nájezdy loupeživých band, krádeže koní a stád, budování železnic, přepadání bank, vlaků, dostavníků, farem či rančů). Čas od času se mezi nimi objevovaly též westerny historizující (např. z války o Texas). V posledních letech protektorátu, kdy se dějiště z USA a Kanady stala ideologicky nežádoucími, měli domácí autoři tendenci přesouvat westernové zápletky do Jižní Ameriky. Prérie v těchto pozdních westernech nahrazovaly pampy, kovboje gaučové – příběhy a charakterové typy nicméně zůstaly shodné. Druhou zákla.dnÍ variantu westernové četby představovaly tzv. zlatokopky – dobrodružné příběhy ze severnějších oblastí Ameriky, zvláště Kanady či dokonce Aljašky, tematicky spjaté hledáním zlata, s postavami lovců, kurýrů, obchodníků a dllstojníků místních policejních sborů.

Tzv. letecké a námořnické romány vyprávěly o riskantních poutích po vodě či vzduchem. Šlo o tematické odrůdy dobrodružné četby, jejich odlišnost vyplývala z fenomenality mocného živlu, cizího a lhostejného k člověku, a z technologií jeho zdolávání. Pirátské motivy, projev dávné záliby populární kultury v lupičských historiích, se objevovaly v obou typech románů – v leteckých dokonce již častěji než v námořnických. Dále v románových sešitech vycházela běžná dobrodružná vyprávění o cestách za přírodními i lidskými poklady do neprobádaných pustin zeměkoule, obydlených nebezpečnými primitivy, záhadnými bytostmi a dravými živočichy. Čas od času se zde objevovaly exotické romány vojenské, zejména ty, jež vyprávěly o činech příslušníků cizinecké legie v Mrice a Orientu. (Tematika českých legií za první světové války pronikla do sešitových edic pouze okrajově, v doprovodných povídkách, zjevně byla pociťována jako příliš závažná, než aby se na ní mohly zakládat titulní romány.)
Zvláštní skupinu tvořily romány vědecko-fantastické. Zpravidla se točily kolem motivů převratného vynálezu: umělých hmot a kovů mimořádných vlastností, chemických látek, farmak a drog, strojů a přístrojů, letecké techniky.
Méně často sledovaly patrnější koncept utopický. Utopický princip v podobě úvah o „válce světů“, planetárních revolucích a globálních proměnách došel v okruhu sešitových edic příznačného posílení až za okupace. Znovu se pak do nich vrátil počátkem 50. let, a to v podobě budovatelských utopií sovětských.

Některé romány z edic pro muže byly vedeny jako tzv. sportovní. Soustřeďovaly se na svět sportovních profesionálů a běžně se odvíjely na bázi kriminálních zápletek (šlo vždy o individuální sporty; box, dostihy, automobilové a letecké soutěže). Lze je proto počítat ke kriminální četbě, jejíž pozice v levné periodické četbě byla – alespoň v počátcích dobrodružných edic a v období před jejich zánikem – srovnatelná s westernem. Podobně jako příběhy z Divokého západu také kriminální romány inklinovaly k nevelkému množství základních variant: okrajově to byly klasické detektivky, postavené na příběhu s tajemstvím, častěji však detektivní thrillery, kde spíše než o rozumové řešení úvodem exponované záhady šlo o sled neohrožených činů protagonisty, o pronásledování zločince či o únik před zločinným ohrožením, o rozkrývání zločinného spiknutí. S postupem okupačních let pronikaly do detektivní produkce silné prvky komiky -léta 1942-44 byla i v sešitových edicích obdobím pokusů o humoristickou detektivku nebo o parodickou detektivku s ženskou a dívčí hrdinkou.

Klasické detektivní romány, pokud je psali čeští autoři, se mohly odehrávat v domácím prostředí (alternativou byla Anglie a Londýn, případně jiné zá- padoevropské metropole typu Paříže). Detektivkám dobrodružným byl vlastní kosmopolitismus – jejich hrdinové běžně pendlovali mezi Evropou, Amerikou a Dálným východem. V tomto globetrotterství se jim blížily romány špionážní, vyprávějící o hrdinech tajných soubojů mezi civilizačními okruhy, státy a národy.
Před světovou válkou šlo zvláště o soupeření na pomyslné národní ose Čechy – svět, případně na civilizační ose Západ – Orient. Optikou meziválečné a raně protektorátní zábavné četby se přitom jako součást záhadného, krutého a zrádného „Orientu“ jevily též společenské jevy a mocenské zájmy sovětské; bolševická revoluce byla v populární literatuře hodnocena mnohem kritičtěji, pokud ne přímo opačně než v modernistickém proudu soudobé české kultury intelektuální. V poválečném období se špionážní historie inspirovaly protiněmeckým odbojem a vyprávěly především o boji Čech a Evropy proti Německu, proti nacismu a fašismu (kupř. španělskému). Zvláštní odrůdou kriminální četby byly dále romány gangsterské, vyrůstající z dobové fascinace organickým bujením zločineckých skupin, jež k nám doléhala ze Severní Ameriky. Jejich protagonistou býval sám gangsterský vůdce – typicky líčily jeho osobní vzestup na vrchol moci, následovaný neodvratným pádem.

Pro oblast westernové i kriminální četby platilo, že se na stránkách sešitových edic kromě samostatných příběhů projevovala také volnými románovými sériemi, propojenými stejnou hlavní postavou, případně pevněji komponovanými románovými cykly, sledujícími jeden určitý epický oblouk. Všechna pokračování psal vždy jeden autor, hodně sebevědomí beletristé usilov.ali o kulturně prestižní formát románové trilogie.

2. 2. Sentimentální edice: žánry pro ženy
Románové sešity pro muže – Rodokaps, Rozruch, Weekend, Divoký západ – byly tematicky zacíleny z domova ven, do světa, k exotickým krajům, neobvyklým zážitkům a krajním výkonům lidské odvahy a vytrvalosti. Propagovaly dobrodružství jako pouť za neopakovatelnými zážitky, jako řetěz zkoušek, překonávaných silou a rozhodností. Rozlet představivosti se v nich cenil nesrovnatelně víc než tzv. pravda života. Ta se tu nestavěla do cesty fantaskní hyperbolizaci dobra a zla, jehož ztělesnění skládala pozoruhodný bestiář, kam náležely krvelačné, prahorní či dokonce magické šelmy a dravci, duševní i tělesné zrůdy, tajemné bytosti, homunkulové a další produkty zázračných technologií.
Sentimentální edice – Krásný román, Dobré čtení, Čtení pro ženy, Večery pod lampou – byly v základním směřování zcela opačné, cílily dovnitř, ze světa k domovu, od akce k prožitku. V duchu toho se jejich poetickou metou stávaly civilnější romány, jež takzvaně napsal život sám. Čtenářky v nich měly poznávat svůj svět, uzlové momenty vlastní životní dráhy, svou každodenní zkušenost, nedílně zahrnující též bdělé sny o unášejícím, všepronikajícím a zároveň trvalém citovém svazku. Nejeden úvodník či populárně-psychologická stať z větších edic výslovně manifestovaly právo ženy na takovéto sny – i právo zábavného románu vycházet této potřebě vstříc.

Detektivní, špionážní a částečně i dobrodružné zápletky stanovovaly oblast, v níž se románové sešity pro ženy nejčastěji překrývaly se skupinou edic adresovaných mužům (měly ovšem tendenci posouvat v těchto případech do středu syžetu ženské postavy). Spletité kriminálně-milostné romány také nejčastěji mívaly kosmopolitní ráz, odehrávaly se v mondénním buržoazním nebo dokonce aristokratickém prostředí, stěhujícím se po Evropě i mezi kontinenty.
Příznačnou postavou tohoto okruhu byl ruský exulant – znamení Evropy, kterou dějiny uvedly do pohybu. Nejvlastnější doménou ženských edic byly nicméně romány situované do Čech a na Moravu, k domácímu krbu, pojednávající bez dalších epických opor o citovém zrání dívek, partnerských vztazích zralých žen, o hledání vlastního místa a samostatné pozice ve světě, o heroických výkonech mateřství.

Dívčí romány se v sešitových edicích málokdy omezovaly pouze na vztahy k rodičům a kamarádkám v pubertálním věku, na prostředí rodiny, dívčí školy nebo gymnázia, prázdninového tábora nebo penzionátu. Většinou šlo o romány vývojové, postihující osobní růst hrdinky od holčičích let přes případná studia po nástup do zaměstnání, zasnoubení či sňatek. I zde mívali ambiciózní autorky a autoři sklon komponovat své romány do vícedílných cyklů, zejména trilogií – taková skladba, pokud začala jako dívčí román, mohla obsáhnout hrdinčin život od dětství až po křižovatky zralého věku.

U „studentských“ románů ze školního nebo univerzitního prostředí, postihujícího proměnlivé vztahy ve skupince mladých lidí, se hlavní pozornost vypravěče nejednou zaměřovala k postavě či dvojici postav mužského rodu. To ostatně platilo pro všechny typy příběhů, jež sentimentáhú edice přinášely: vždy se mezi nimi čas od času vyskytl román, který do situací běžně vyhrazovaných ženským hrdinkám uváděl muže, pohlížel na tyto situace očima milence, nápadníka, partnera, otce.

Tématem námluv a svatby přecházel dívčí román do románu milostného – hranice tu byla velmi nezřetelná. Milostný román znal totiž i cosi jako variantu kurtoazní, příběh dvoření a námluv odehrávající se v nejvyšších společenských kruzích; znal také příběhy mladých žen hledajících pravého partnera pro život cestou pokusu a omylu (jeden omyl zpravidla stačil). Jen někdy tuto variantu dějově nesl motiv sociální nerovnosti, potom častěji pocházel z lepší společnosti muž, býval to inženýr, konstruktér, podnikatel, ředitel nebo majitel továrny, vzdělaný velkostatkář; možná však byla i opačná konstelace, kde společensky výše stála žena. Podmnožinou fabulí sociální nerovnosti byly příběhy o zásnubách či sňatcích vynucovaných na dcerách hospodářsky upadajících rodin věřiteli či vyděrači. Jiný fabulační typ představovala vyprávění o dívkách a ženách propadlých milostnému vzplanutí k slavné osobnosti. Většinou to byl umělec: jako uhrančiví géniové – z nichž ovšem jen málokterý prokázal nakonec charakter – zde vystupovali proslulí hudebníci, nejčastěji operní pěvci, houslisté či klavíristé, až v druhé řadě malíři, v třetí herci a teprve nakonec, v poslední řadě básníci či romanopisci. Podobné idoly nabízelo letectví: tuto blízkost jen potvrdilo, když se v jedné ze sentimentálních řad objevil Neubauerův román s hrdinou, jenž pod vlastním jménem působil jako špičkový pilot, hrdina vzduchu, a pod tajným pseudonymem jako geniální lyrik – umělec milovaný celou Amerikou. Mezi intelektuálními povoláními dále imponovalo lékařství, na rozdíl od umělecké tvorby spojované spíše se zodpovědností, vytrvalostí a moudrostí, a nakonec chemie, fyzika, elektrotechnika.

Navzdory šíři možných variant leželo tematické těžiště milostného románu v období po svatbě, po narození dítěte, tedy v situacích rodinného života. Klíčovouzápletkou milostného románu byly partnerské krize, dočasný nebo trvalý rozvrat manželství, ať už způsobený nevěrou, nebo příčinami jinými. Výsledkem románového děje nemusel být návrat partnerů k sobě ani obnovení kompaktní rodiny, ale naopak nalezení vlastní samostatné pozice ženy ve světě; výjimečným typem hrdinky nebyla ani svobodná matka. Vzdor tomu, že příběhy ženské emancipace měly v sešitových edicích své pevné místo, celkově se v rodokapsech přece jen favorizovalo poslání ženy jako manželky, hospodyně a matky.

Silná mateřská osobnost tvořila jádro melodramatických rodinných románů, jež z celé nabídky sešitových edic nejspíše integrovaly archetypální prvky tragédie. Děj tohoto velmi akcentovaného románového typu obepínal dlouhé časové období, mnohdy desítky let, a ve svém výsledku ukazoval, jak ani ty nejtěžší rány osudu, neřesti rodičů, tragická ztráta partnera, bezprávné uvěznění, scestí, po němž sklouzly vlastní děti, majetková nebo citová křivda nemusí znamenat definitivní porážku člověka. Ještě více než u jiných románových typů z edic pro ženy zde platilo, že centrální postavou, martyrem, může být muž. K téže skupině melodramat se řadily také sociální příběhy podobné těm, které tolik uchvacovaly modernizující se západní společnost druhé poloviny 19. století – vyprávění o chuďasech, již vlastní pílí a poctivostí vystoupili až na vrchol společenského žebříčku.

Melodramatické příběhy nebyly vázány na jedno určité prostředí, mezi jejich protagonistkami byly ženy z měšťanských i dělnických vrstev. Do značné míry prorůstaly také venkovským románem, jenž představoval další frekventovaný žánrový typ sešitových edic pro ženy. Jeho zápletky těžily v zásadě z odkazu realistické vesnické povídky 19. století, který si zužovaly na oblast milostných a partnerských vztahů. Jejich děje se točily kolem vynucených sňatků mezi grunty, nerovných manželství, do nichž se vstupovalo bez lásky, vyprávěly o usazeninách nenávisti mezi selskými rody, stojících v cestě milující se mládeži (bylo proto přirozené, když jedna z ženských edic za okupace přetiskla Kellerovu novelu Romeo a Julie na vsi). Takovéto selské balady představovaly vlastně jednodušší variantu soudobého ruralismu – tíhly k optimistickým rozuzlením a konfrontace vesnice jako prostoru přirozeného životního řádu s městem jako prostorem jeho korupce v nich nenabývala ideologické strohosti programového konzervativismu. Baladicky laděné sociální a rodové příběhy
Z vesnického prostředí byly přitom pouze jednou z možností venkovské epiky: románové sešity tiskly totiž i cosi jako vesnické romance, prosté milostné příběhy odvíjející se na pozadí impresionisticky zvýznamněného přírodního dění.
Zdrojem vitalistické perspektivy těchto romancí byl soulad mezi pozorovanými silami přírody a prožitou silou lidského citu.

V souvislosti s edicemi pro ženy, ale i pro muže, je třeba zmínit ještě dva žánrové principy: historický a humoristický. Před květnem 1945 se v náplni sešitových řad uplatňovaly sice trvale, ale v nevelké míře. Drobnokresebné historické romány z každodenního života lidových vrstev minulosti nebo romány popularizující určité pojetí národních dějin vycházely v periodických sešitech do roku 1945 jen výjimečně. Většinou šlo o přeložené historicko-dobrodružné romány zhruba v dumasovské tradici. Také komické formy se uplatňovaly spíše ve vazbě na běžné dobrodružné, kriminální nebo milostné zápletky, než aby konstituovalo vlastní románový typ. V sešitových řadách proto vycházely humoristické detektivky, humoristické romány studentské a trampské, veselé příběhy o namlouvání. Ty mohly tíhnout k polohám idylického obrázku a sbližovat se tak s historickým žánrem. Naznačoval to ostatně již titul jednoho z nich: Když náš pradědeček chodil za prababičkou. – Zastoupení historického a humoristického románu v sešitových edicích prudce vzrostlo v období pokvětnovém.“

Dokončení výše citované statě si můžeš přečíst pozítří v článečku s archivem 6.ročníku ROZRUCHU.

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění souvislostí kolem vydávání časopisu RODOKAPS v roce 1940, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny archivované strany časopisu RODOKAPS – kliknutím na náhled strany: