Další čísla přílohy KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY – 1.ročník – 1925
KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY pro www.detske-casopisy.cz digitalizoval Milan G. Moc dějujeme!
Redaktorem osmistránkové přílohy deníku ČESKÉ SLOVO byl od roku 1925 Josef Lada (*1887 +1957). ČESKÉ SLOVO mělo v roce 1929 náklad 750 000 výtisků denně (!) a vydávalo přílohu která se jmenovala KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY. I zde kreslil Josef Lada své obrázky s jednoduchou kresebnou stylizací, a tak příznačným „dobromyslným ladovským humorem“. V redakci pracoval Josef Lada 15 let – až do roku 1940. Jak na své působení redaktora a autora kreslených vtipů vzpomíná ve své autobiografické knize?
Josef Lada – KRONIKA MÉHO ŽIVOTA (1941): „Veselá mysl, půl zdraví“, praví naše staré přísloví a musíme tomu věřit, vždyť všechna přísloví jsou vlastně jen staletými zkušenostmi. K udržení druhé poloviny zdraví postačí zase podle piřísloví – čistota, a tedy: kdo je čistotný a veselé mysli, může býti stále zcela zdráv. Protože pak veselá mysl je podmíněna z velké části dobrým humorem, měli by být humoristé uznáváni za tak důležité činitele, jako nejlepší lékaři.
K humoru měli lidé sklony už před potopou světa. Ba myslím, že té psiny bylo už tehdy trochu mnoho, tolik, že se Pán Bůh rozhodl poněkud zchladit rozdováděné lidstvo a poslal na ně potopu. Z bible víme, že i Noemův syn Chám měl smysl pro legraci, třeba velmi nemístnou, ale měl. Dříve kritika neuznávala literární humor za rovnocenný krásné literatuře, třeba humorista musel mít daleko víc duševní pružnosti i vzletu než autoři realistických historií. Že je humor v literatuře složkou velmi cennou, není třeba dokazovat s velkou námahou.
Stačí poukázat na nejoblíbenější knihy, jejichž literární cena potrvala celá staletí: Don Quijote, Gulliwerovy cesty a Klub Pickwicků. To jsou v podstatě knihy satirické. Kdysi snad mívali národové svůj originální humor a humor jednoho národa se hodně lišil od humoru národa druhého. Nyní však humor a vtip všech národů je téměř stejný, už proto, že časopisy celého světa přinášejí cizího humoru mnohem více než vlastního.
Dobrý vtip totiž proběhne v krátké době časopisy všech zemí celého světa. O tom jsem se přesvědčil, když jako redaktor humoristického časopisu sháněl jsem překlady vtipů z cizích novin a časopisů. Sám jsem dostával americký Judge a v něm často našel vtipy, presentované jako zbrusu nový humor. Za tytéž vtipy se u nás dostávalo vynadáno pro jejich starobu a otřelost. Tak jsem se někdy shledal i se svým vlastním vtipem, když jsem jej po čase dostal zpět v překladech z lasopisů anglických, francouzských, španělských, švédských a italských. Pokud jde o staré vtipy, jsem názoru, že je lépe otiskovat dobré, třeba staré vtipy, než nejnovější slabé, ale nesmí se to dít tak často, jako ve francouzském Le Rire, jenž otiskl jeden a týž vtip třeba třikrát za rok. Ostatně slýchal jsem od dobrého znalce humoru, že nejlepší vtipy jsou staré, starší a nejstarší.
Říkat všeobecně o některém vtipu, že je dobrý, neni dost možné, jako není mofžné říci to o jídlech: záleží na chuti. Někdo se hlučně chechtá vtipu, o němž druhý řekne, že je nudný, hloupý, nesrozumitelný. S tou chutí jsem míval velké potíže jako redaktor. Někteří čtenáři si přáli vtipy pikantnější, ale běda, když jsem pak některý otiskl. Okamžitě jsem dostal kupu protestních dopisů od pedagogů, otců a matek, abych nekazil mládež, třeba to byly vtipy tak zaobalené, že si je mohla opravdu cudná mládež vykládat také zcela nevinně. Z toho všeho jsem usuzoval, že máme mládež velmi bystrou a zkušenou, neboť někdy byly ty vtipy tak zastřené, že jim i zkušený světák porozuměl až po delším přemýšlení. Bývalo těžko vyhovět. Jedni žalovali vydavateli, že je časopis nebezpečně nemravný. Když se to napravilo, stěžovali si zas druzí, že je časopis nudný. Názor, že všechno cizí je lepší, vztahoval se i na vtipy a přeložené vtipy se otiskovaly šmahem. Že cizí časopisy mají mnohem lepší vtipy, byl mylný názor čtenářů i redaktorů. Když jsem přispíval do Lidových novin, přinesl jsem jednou do redakce několik obrázků s vlastními texty. Než jsem je vytáhl z kapsy, bavil jsem se s redaktorem o jakési nedávné události, zatímco on rozbaloval došlé noviny a časopisy. Vyndal z obalu i francouzský časopis a mrkl na stránku, kde býval vždycky obrázek s vtipem. Pojednou se dal do hlučného smíchu, a ťukaje prstem do obrázku, povídal mi vyčítavě: „To jsou vtipy! Na takové se z vás nikdo nezmůže! A je to velmi časové: stalo se to sotva před několika dny!“ Neřekl jsem na to nic, vytáhl kresby a jednu jsem mu předložil. Podíval se na text a zčervenal. Byl to stejný vtip, téměř doslova. Prostě ona událost jinou stylizaci ani nepřipouštěla. Vtip byl nasnadě, záleželo jen na tom, kdo jej dříve otiskne. Mne zajímalo tehdy, co by byl asi říkal redaktor mému vtipu, dokud neviděl onen vtip cizí. Patrně nic. Nejhůře se mi pracovalo s redaktory, kteří pro humor neměli buňky. Je to asi tak, jako zpívat lidem bez hudebního sluchu. Takový redaktor všechny vtipy přečte, aniž hnul brvou, neusměje se, nejvýš o některém vtipu řekne: „To je tuze slabé!“
Jednou jsem takovému jednomu neznalci předložil odmítnutý vtip za čtrnáct dní znovu – a ejhle! Pan redaktor se o něm vyjádřil uznale, ba s nadšením: „To je velmi duchaplné a vtipné! Tak dobré máte mít všechny!“ Ještě horší potíže byly s pány majiteli nebo řediteli vydavatelských podniků. Jednou jsem byl redaktorem časopisu v podniku, kde se redaktoři střídali tak často, jak to dovolovala novinářská výpovědní lhůta, a já jsem se tam držel již pět let. Ale také se už panu řediteli zdálo, že je časopis nějak mdlý, a maje za to, že jsem unaven, přidělil mi za pomocníka jednoho z mladších redaktorů jiného listu svého koncernu. To byl však mladík mazaný a navrhl mi: „Já se ti do ničeho nebudu plést a nic ti také pro list nedám, protože bych to musel stejně dělat jenom z pilnosti, zadarmo. Ty mě vlak nesmíš prozradit a musíl tvrdit, že ti hodně pomáhám!“ Dělal jsem tedy dále sám, ale pan ředitel pochvaloval si asi za měsíc: „Už je to mnohem lepší – že! Poslední čísla jsou daleko pestřejšlí než dříve! Je to hned znát, že do listu přispívá svěží síla!“ Nechal jsem ho přitom.„
Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění souvislostí kolem vydávání přílohy KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY v roce 1925, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhled titulní strany.
Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku archivované číslo časopisu KVÍTKO Z ČERTOVY ZAHRÁDKY – kliknutím na náhled strany:
Napsat komentář