Category Archives: Kreslené seriály

MATEŘÍDOUŠKA – 12.ročník – 1956

Dnes archivované číslo časopisu MATEŘÍDOUŠKA z roku 1956 pro www.detske-casopisy.cz  digitalizoval Z. Veliký dík za zatím první číslo z 12. ročníku!

Z tiráže dnes archivovaného čísla můžeme číst: „Toto číslo ilustroval Zdeněk Kudělka, str. 143 František Škoda, stranu 144 Václav Kabát. Řídí Jiří. V. Svoboda s redakčním kruhem. (J. Alda, J. Bínek, Dr J. Červenka, V. Chmelíř, O. Kryštolek, J. Otčenášek, O. Syrovátka.) Technická redaktorka Olga Fischerová. Vydává ÚV ČSM v Mladé frontě. Tiskne SVOBODA, grafický závod, n, p., Praha XVI. Toto číslo vyšlo 15. září 1956. Vedoucí redaktor Jiří V. Svoboda. Cena jednotlivého čísla 60 hal. Redakce Štěpánská 61, Praha II, tel. 22-79-09.“ Časopis vycházel jako měsíčník a byl číslován průběžně.

Ve zřejmě nejkvalitnější publikaci, která je časopisu MATEŘÍDOUŠKA věnována, píše Anna Sekeráková (PŘÍBĚH MATEŘÍDOUŠKY (2014)) na stranách 30-47 v části „1948-1956  MATEŘÍDOUŠKA IDEOLOGICKÁ“:

„Poezie otiskovaná v Mateřídoušce byla co do námětů a témat prakticky obdobou prózy, snad jen s tím rozdílem, že se redakce uchylovala i k „neutrální“ poezii klasiků s motivy přírody. Výchovnou školní povídku doplňovaly básně s podobnou tematikou a výchovným akcentem. Nicméně poezii sládkovsko-hrubínovské linie, inspirující se přírodními motivy a dětským folklorem, je vyhrazen v porovnání s poezií tendenční nepatrný prostor. Básníci, kteř í nemohli publikovat své básně pro dospělé, výrazněji spolupracují s Mateřídouškou až v druhé polovině 50. let.
Do časopisu násilně vstoupily (i na titulní strany) schematické básně, které rozvíjely témata dětské píle, dělnické práce, válečného hrdinství a partyzánství, sbratření dětí z různých koutů světa, ale také téma politicky významných událostí. (Proud této poezie podporovaly obdobné básně ruských a polských autorů.) V básni Stanislava Augusty Dělníkovy ruce například čteme: „Dělníkovy ruce mluví řečí jasnou, I dělníkovy ruce mluví řečí krásnou. I Každý tvrdý mozol, každá rýha v dlani I mluví k nám o práci a o budování[ … ]“ [1949, roč. V, č. 10]. Za symbol dělnické tvrdé práce je vydávána Ostrava, „město oceli, uhlí, zbraní“: „[ … ]Až prozáří hvězdy rudé I na všech šachtách hustý dým, I soudruh Gottwald šťasten bude I a my všichni s ním!“ (Jiří Havel: Ostravské hvězdy [1952, roč. VIII, č. 15]). Básně až pateticky vyjadřovaly lásku k domovu, k osobě matky, soudružky učitelky, pokoru a úctu vůdčím tvářím komunismu. V básni Psaní Jiřího V. Svobody například čteme:“[ … ] Proto jsme, mámo, všichni spolu, I víš celá třída, psali psaní, I že máme rádi naši školu, I že mockrát děkujeme za ni.[ .. .] ll Psali jsme, mámo, víš ty komu? I Soudruhu Gottwaldovi.“ [1950, roč. VII, č. 6]. Jiří Václav Svoboda byl plodným autorem prorežimní poezie hojně otiskované v Mateřídoušce, ve svých verších nejenže vyzdvihoval dětskou píli, ale téměř s despektem psal o tom, co je dětem přirozené : „Když sedí v lavici, I to je křiku! I Řečí má jak vody I na rybníku. I Když stojí vyvolán I před tabulí, I jak ryba mlčí jen, I oči kulí … “ (Kdo je to? [1951, roč. VIII, č. 3]).
Mateřídouška také zachytila počáteční tvorbu Karla Šiktance, ovlivněnou komunistickou ideologií – Černé děti: „[ … ] Poslouchali bílé pány, I snášeli i jejich rány, I trpěli pro barvu pleti, I černí lidé, černé děti[. .. ] ll Proto v boji práva hájí I ve svých rodných, horkých krajích, I odkud s větrem k Moskvě letí I vroucí pozdrav černých dětí[ … }“ [1951, roč. VII, č. 12].
Z poezie klasiků redakce buď vybírala „neutrální“ verše s přírodními motivy, nebo jejich verše zneužívala a otiskovala ty, které vyhovovaly komunistickému režimu – tematika práce v básních Co zpívá dlaždič Františka Hrubína [1951, roč. VIII, č. 4], Se skřivánkem vstávám Josefa Václava Sládka [1951, roč. VIII, č. 1], Co říkají česká přísloví Karla Jaromíra Erbena: „Bez práce nejsou koláče. I Chceš-li hrachu, dělej, brachu! [ … ] I Kdo chce žít, musí sít. [ … ] I Kdo nebyl při díle, nebude při jídle!“ [1952, roč. VIII, č. 9].
Ke konci tohoto období schematickou poezii pozvolna obohacují básně, v nichž je svět nazírán pohledem dětských očí:“[ … ] Čápe, čápe nohatý, I nastříkej mi na šaty. I Já ti půjčím kousek mýdla – I umyješ si černá křídla.“ (Vlastimil Maršíček: Čáp [1954, roč. XI, č. 2]). Důvěrně známý svět ve své poezii osobitě rozvíjí Milena Lukešová, její básně tíhnou k dětsky hravé představivosti, neztrácejí přitom něhu a jistou melancholičnost: „Vločko, vločko sněhová, I už tě držím, už jsi má. I Posílá tě mráček s výše, I či mi vítr psaní píše? I Jak dlouho jsi ke mně letěla? I Kraječka ti zmrzla docela. I Chceš ji zahřát? I Dýchnu na ni. -I Zůstala mi slza v dlani.“ (Sn ěhová vločka [1955, roč. XI, č. 6]).
V celkovém složení poezie otiskované v Mateřídoušce mezi lety 1948 a 1956 je však zastoupení citlivých veršů Mileny Lukešové a básní sládkovsko-hrubínovské linie minimální. Jejich vyznění překrývá navíc agresivní výraz agitačních básní. Pro tento typ poezie je příznačná jejich naléhavost. Autoři často ke zvýšení účinku využívali vykřičníky, dialogickou formu rozhovoru dítěte s dospělým a jednoduchý, monotónní rytmus, díky němuž byly básně snadno využitelné k hlasitému přednesu. Opomíjeli skutečný obraz dítěte s jeho sklonem přistupovat ke světu a jazyku hravě. Místo přirozených dětských postav vystupují v básních uniformní kolektivy pilných dětí nebo pracujících dospělých. Z takových společenství jsou automaticky vylučováni zahálčiví a nesvědomití jedinci. Výchovná poezie stejně jako próza stavěla tedy dětského čtenáře do pozice méně dokonalého člověka, který se měl snažit vyniknout i za cenu, že ztratí svoji dětskou přirozenost.“

Jiné citace z této kapitoly byly použity při předchozích článečcích s archivacemi některých čísel MATEŘÍDOUŠKY vydaných v období 1948-1956.

„V první polovině 50. let byly charakter a témata beletristických textů silně ovlivňovány státní mocí, estetickou funkci zcela utlumila funkce výchovná a agitační (v próze i poezii si můžeme všimnout značného množství vykřičníků) . Žánrově dominovala výchovná školní povídka, kterou pro Mateřídoušku psal nebývale vysoký počet autorů jak domácích, tak ruských či polských. Příběhy s dětským hrdinou situované do školních lavic byly občasně doplňovány prózami s tematikou války a dětského hrdinství, tzv. partyzánkami. Pohádka byla ideologicky zplošťována a záměrně se potlačoval její kouzelný charakter. Vedle pohádky redakce ,pro ideologické účely zneužívala i vlastní tvorbu dětských čtenářů.
Próza i poezie rozvíjí témata školní píle, dělnické práce na polích, staveništích a v továrnách, válečného boje a partyzánství, míru a sbratření, případně panského útisku (v pohádkách). Autoři sepisují i zkreslené medailonky o životě a „záslužných činech“ komunistických funkcionářů, hojné jsou děkovné texty obracející se ke Stalinovi a Leninovi. Pro představu uvádíme úryvek z vyprávění o ministru školství Zdeňku Nejedlém: „[ … } Napsal už hodně přes padesát knih. Mezi nimi jsou knihy o Bedřichu Smetanovi, o Vladimíru Iljiči Leninovi, o českých dějinách, o Sovětském svazu, o Klementu Gottwaldovi. Kdyby měl tyto knihy někdo jen opsat – ten by se napsal! A což teprve je vymyslet! Snést do nich tolik moudrosti a pravdy o nejrůznějších věcech, o lidech, o jejich práci.“ (Jan Ryska: Náš ministr [1952, roč. VIII, č. ll]). Autor už ovšem zamlčel fakt, že Nejedlého poválečné působení mělo vliv na zmrazení literární, hudební a divadelní tvorby a že on sám schvaloval politické procesy.
Povídka byla v zajetí výchovnosti, děj situovali autoři převážně do prostředí školy (školní výchovné povídky) či na válečná pole (partyzánky). Hlavní hrdinové-děti působí po psychologické stránce nevěrohodně, jsou jednostranně kladní, uvědomělí, sami se hlásí k plnění úkolů navíc. Prožívají vnitřní radost z možnosti bojovat ve válce nebo chodit do školy. Sní o práci traktoristy, stavitele komínů nebo touží být vojákem: „[ … ] Joskovi se zatajil dech. Bude vojákem. Dostane zbraň, možná že koně nebo dokonce tank – a půjde s tátou bojovat proti esesákům. [ … }“(Jan Mareš: Joska s mandolínou [1951, roč. VII, č. 13]). Postavy dětí naráz ztrácejí své dětství, místo hry dobrovolně pracují, pomáhají doma, ve škole pečují o mičurinská políčka a dávají si závazky. Jejich kamarádem není vrstevník, ale dospělý člověk (např. soudružka učitelka, otec ve válce, politická osobnost), který vystupuje v roli rádce a vzoru. Proud výchovné povídky podporovaly četné překlady ruských a polských autorů. Z ruských autorů můžeme jmenovat Nikolaje Nosova, který vytváří přirozenější dětské hrdiny- objevitele malých záhad; nebo Arkadije Gajdara, jehož kniha Timur a jeho parta, vydaná SNDK v 50. letech, se stala erbovním vzorem dětských partyzánek.
Je příznačné, že výchovné tendence zasahují v oblasti prózy převážně příběhy s dětským hrdinou. Díky dětskému hrdinovi vnímá čtenář intenzivněji propojení svého života s životem fiktivním. Hrdinové jsou sice nepřirozeně kladní, ale manipulují s dětskými názory snadněji než hrdinové autorských pohádek, v nichž se střetává fantazie se světem opravdovým. Nadpřirozené jevy čtenář v pohádkách akceptuje na základě celkového iracionálního rámce; jeho interpretace je tedy také iracionální, objevuje zákony mezi jevy rozumově nevysvětlitelnými. Z tohoto pohledu si čtenář pohádky, byť je vtažen do děje, musí neustále uvědomovat propast oddělující pohádkový kraj od jeho skutečného žití. Být příkladný v pohádce může být vnímáno jako cosi vzdáleného od skutečnosti, příběh s dětským hrdinou však poskytuje autorům výchovných či ideologických textů větší prostor k ovlivňování dětského čtenáře, který postavy z reálného světa snáze přijme za své vzory.
Pohádka byla ale k ideologickým účelům zneužívána také. Na jejím příkladě se dokazovala krutost sedláků, pánů, vrchnosti a útisk poddaných. „Ani naše, ani mongolské pohádky neměly rády pány, kteří se povyšovali nad chudé.{ .. } To si jednou jeden bohatý kníže vyjel na procházku. Seděl pyšně na koni a sotva hlavou pokynul, když ho poddaní zdravili. ,Och, jak jsem bohatý a mocný! Mám všechno, nač si vzpomenu, všichni mě musí poslouchat.“‚ (Anna Janíčková: Moudrý Bilin-Senge: Mongolská pohádka [1951, roč. VII, č. 10]). Občasně redakce otiskovala na stránkách Mateřídoušky pohádky klasiků – Karla Jaromíra Erbena, Boženy Němcové – přičemž je vybírala tak, aby tematikou práce vyhovovaly státní ideologii (např. Řemeslo má zlaté dno Boženy Němcové [1951, roč. VIII, č. 1]). ..“

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění dalších souvislostí kolem vydání časopisu MATEŘÍDOUŠKA z roku 1956, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Přečti si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) na svém tabletu, pc nebo notebooku archivovaná čísla časopisu MATEŘÍDOUŠKA – kliknutím na náhled strany:

Samostatná stránka s odkazy na všechna čísla a tituly časopisů i kreslených seriálů ke čtení (bez náhledů na titulní strany) je viditelná (po přihlášení) v horním menu „KNIHOVNA„. V našem souborném katalogu najdeš všechna doposud archivovaná čísla časopisu MATEŘÍDOUŠKA zde >>>