Category Archives: 1957

Soubor komiksu PŘÍHODY SLÁVKOVY DRUŽINY z PIONÝRSKÝCH NOVIN

Dnes archivované stránky komiksu PŘÍHODY SLÁVKOVY DRUŽINY z časopisu PIONÝRSKÉ NOVINY pro www.detske-casopisy.cz digitalizoval Damro. Moc děkujeme!

Damro poslal spolu s digitalizovaným komiksem i průvodní text: Příběhy Slávka, Elišky a Strakoše  –  Slávkovy družiny a kamarádů. Pionýrské noviny měly vedle svých už zavedených posta­viček tendenci vytvořit ještě další figurky, s nimiž by se mohli čtenáři ztotožnit a doslova je přijmout jako své vlastní. Proto redakce uvedla na svých stránkách bezejmenného kluka, děvče a psa se žádostí, aby je děti „adoptovaly“ tím, že jim vy­myslí jména, tato upoutávka se objevila na stránkách „Pionýrek“ dvakrát, v číslech 6 a 7 (ročník 5), aby  v 8. čísle pak mohly nové postavy slavnostně oznámit, že: „ …z velkého množství dopisů nám vy­plynula jména Slávek, Eliška a Strakoš !

Prihody_Slavkovy_druziny_zaber_se_podaril

Hodnotit tento komiks je velice obtížné. Pokud se probere­me zažloutlými stránkami dětských novin, velice brzy pocho­píme, že příhody trojice jsou ukázkou neustálé improvizace a snahy zachránit bortící se stavbu. Vůbec to neznamená, že by šlo o práci odbytou, nebo dokonce špatnou. Bohužel vždy, když se zdálo, že se ustálí nějaká koncepce a příběhy dostanou určitý řád, krátce nato se vše sesypalo jako domeček z karet. Sympaticky zvolená záhlaví brala za své, mizela čísla jednotlivých epizod, měnily se formáty, seriál putoval po různých stránkách časopisu. Bylo by to přínosné, kdyby v tom všem byla nějaká dlouhodobější koncepce, leč tady se nedá říci nic jiného, než že pionýrští „maskoti“ zřejmé přicházeli při tvorbě novin na řadu až jako poslední, museli se vtěsnávat do prostor, které zrovna vybyly (podobných případů bylo více, i v jiných periodikách), střídaly se verze celobarevné a černobílé, slibně se rozvíjející několikadílná pokračováni bývala překotné ukončována. Hodně k tomu napomohl i fakt, že se na scénářích podílelo minimálně deset lidí. To na jednu stranu může budit zdání, že příhody byly pestřejší a nápaditější, jedním dechem je ale třeba také přiznat, že Slávek, Eliška a Strakoš tím zůstali vlast­ně anonymní, chovající se každou chvíli jinak. Navíc nikdo netrval na tom, že by v každé epizodě museli být nutně všichni tři hlavní protagonisté, a tak jsou příběhy postupné zaplavovány spous­tou dalších lidi, čímž se v situaci obtížné orientuje i ten, kdo sledoval dění od samého začátku. Vzhledem k tomu, že Pionýrské noviny nebyly klasickým časopisem, který by si někdo schovával, je jasné, že provázanost s minulostí tu nebyla ani být nemohla. Vlastně až na jeden jediný případ neprožili Slávek s Eliškou a Strakošem nějaký velký, dramaticky propracovanější příběh.

Nelze ovšem tvrdit, že mnoho epizod nebylo vtipných, glosujících danou dobu či reagujících na události právě probíhající. Někdy autoři zvolili v podstatě několikaobrázkový vtip bez jediné bubliny, jindy mají příběhy poučný charak­ter nebo se blíží až detektivním pří­běhům. Děj epizod byl většinou velice jednoduchý, protože se musel odehrát právě na pěti až osmi obrázcích. Poměrně malé množství příběhů bylo rozloženo do tří nebo více pokračováni. V jedné z vícedílných epizod se dětem podařilo zachránit družstevní obili, Slávek na horách měl 8 pokračování a několikadílný příběh „Na daleké cestě“.

Ten začal vycházet v 25. čísle pátého ročníku a čtenáři ho mohli číst až do konce roku. Kapitán Kalousek, strýc naší dvojice (v komiksu je dokonce napsáno trojice, ovšem že by měl i Strakoš strýce?), vyráží na další ze svých plaveb, a protože nechce naši trojku vzít s sebou, schovají se děti se psem do koše a dostanou se na palubu lodi jako černí pasažéři. Záhy se „nechají“ objevit a prožívají další drobné příhody. V nejmenovaném přístavu (Káhira?) Slávek usne na velbloudu a policie ho musí hledat v poušti. Po Singapuru loď zakotví na týden v Kantonu, kde se děti se seznamují s čínským hochem Liangem. Jejich výlet na loďce zkomplikuje tajfun, takže nyní už čtveřice má možnost si vyzkoušet pocity Robinsonů. Nakonec se ukáže, že byli v zoologické rezervaci a muži, které po­važovali za piráty, byli jen filmaři. Protože strýc mezitím musel s lodi z Kantonu odplout, Slávka, Elišku a Strakoše dopraví do Melbourne Kalouskův přítel, sovětský kapitán. Po menších zmatcích na kanadském stadionu odveze trojici do Moskvy posádka letadla Aeroflotu – odtud je to do Pra­hy jen skok. Ovšem o tom se čtenáři dozvědí až z malého boxu v 1. čísle následujícího ročníku.

Ani tenhle ucelený příběh mající 27 pokračování nevybočuje ze zvyklostí zmíněných na přede­šlých řádcích. Bez výjimky barevné epizody jsou číslované pouze do osmého dílu, od 15. pokračo­váni přibývá grafický prvek ve formě rámečku. Neměnný je jen formát zabírající čtvrtinu strany.

Komiksy byly využívány i k oslavě oficiálních svátků či akcí, mezi nimiž můžeme zmínit Zá­vod míru nebo připomínku Říjnové revoluce. Náměty však povážlivě řídly, proto byli v sedmém ročníku (číslo 15) osloveni čtenáři, zda by nechtěli příhody Slávka & spol. vymýšlet. To už se v souhrnném názvu (tedy pokud je vůbec uveden) objevuje pouze jméno Slávka a jeho družiny. Nerozvinuly se ani nově avizované postav), více prostoru dostali jen Ludvík a Řeřicha.

Pokud bychom tedy celý tento rozhodné zajímavý, ale bohužel značné nevyvážený počin shr­nuli, komiks s příhodami čtenáři pojmenované trojice vystřídal hned několik formátů, od podvalového dvouřádkového stripu přes šestinu a čtvrtinu strany až k atypickému třířádkovému členě­ní. Barevné byl seriál řešen tak, že se na černobílý základ dodělávaly barevné doplňky, což občas vedlo k jejich výraznému posunu. Epizody měly někdy vlastní název, střídaly se i souhrnné tituly. Snad jedinou neměnnou věcí od samého počátku až do konce trvání seriálu byla přítomnost kreslíře Brychty, který se občas podílel i na námětech. Redakce samozřejmě využívala postavičky i k další propagaci Pionýrských novin či jejich činnosti. Trojice představovala hry, vysvětlovala různé plánky, návody, uváděla významná výročí a přála čtenářům vše nejlepší do nového roku. S většími či menšími prodlevami se Slávek, Eliška a Strakoš objevovali v „Pionýrkách“ pět let. Vzhledem k rozličnosti a nekoncepčnosti seriálu není překvapivé, že nebyl nikdy reprizován. (Josef Ládek a Robert Pavelka : Encyklopedie komiksu 2)

Uvedení autoři uvádějí počet epizod – 150 barevných + celostránková upoutávka. Zřejmě počítají za jednu epizodu i delší příběhy a neuvádějí černobílé epizody.

Z autorů měl nejvíce epizod Jiří Bednář, dále se podíleli Lucie Sirotková, Hana Matiášová, Jiřina Lišková, František Strož, kteří upravovali i náměty čtenářů. Jediným výtvarníkem, ale také i autorem epizod byl Jan Brychta, který byl v té době  domovským ilustrátorem Pionýrských novin. Slávkovy příběhy jsou také ve zde naskenovaných Pionýrských zápisnících. V srpnu 1968 Jan Brychta i s rodinou emigroval do Anglie.

Komiks vycházel v ročnících 5 až 9 (1956-1960).

Uváděné příběhy Slávka a spol. nejsou podle data vydání. Nemám žádný podklad k tomu v jakém pořadí vycházely. Jsou poskládány tak, aby aspoň částečně seděly podle velikosti. Některé, vzhledem ke kvalitě jsou mírně upraveny. Skeny a úprava jsou moje.

Jako přídavek jsou  dvě stolní hry. „Za Strakošem do vesmíru“ , datum vánočního vydání nevím , a „Ohníček přátelství“ ročník 6. číslo 22

Jan Brychta (*11. 5. 1928, Mladá Boleslav – †13. 11. 2013, Londýn) – malíř, ilustrátor, výtvarník animovaných filmů a knižní grafik.

Jan Brychta pochází ze známé výtvarné rodiny, z níž vzešel např. Jaroslav Brychta, zakladatel Sklářské školy v Železném Brodě, nebo Jaroslava Brychtová, sklářská výtvarnice a manželka Stanislava Libenského. Brychta absolvoval VŠUP. Mezi jeho pedagogy patřil Josef Kaplický, na kterého rád vzpomínal. V 50. a hlavně 60. letech začal ilustrovat dětské knížky, včetně Vlastivědy pro 4. ročník základních škol. Po jeho odchodu do Anglie byla tato učebnice stažena z oběhu.

Tehdy se v Československé televizi rozvíjel animovaný film a Brychtu filmová práce zaujala. Podle jeho kreseb vzniklo několik animovaných povídek O´Henryho. Do několika filmů navrhnul kostýmy a v dětském filmu Máte doma lva si dokonce zahrál malíře. V roce 1967 se podílel na slavném Kinoautomatu. Po srpnové okupaci Jan Brychta s ženou a dvěma dětmi odešel přes Francii do Londýna. V rozhovoru pro Český rozhlas o své představě Británie prohlásil: „Než jsme přijeli, představoval jsem si Anglii jako dobře naolejovaný mechanismus, ale úplně to tak není. Angličané jsou také byrokrati a bordeláři. Očekával jsem od nich určitý odstup, ale ukázalo se, že jsou velmi bezprostřední, srdeční, rychle jsme s nimi navázali kontakt.“

V Londýně získal práci jako ilustrátor, více než 20 let spolupracoval s BBC. Graficky upravil i velké množství exilové literatury, pro exilové vydavatelství Rozmluvy navrhoval knižní grafiku a obálky. Do jeho bibliografie se řadí desítky titulů, ještě v roce 2011 se podílel na osmém vydání románu Josefa Škvoreckého Tankový prapor. Pokoušel se zde dokonce založit dětský časopis podobný těm, s nimiž spolupracoval v Československu, bohužel však zjistil, že podobný model nemá na místním trhu šanci.

Po roce 1990 se Jan Brychta vracel do Česka. Vyšlo několik knih s jeho ilustracemi, např. Poselství v láhvi od whisky od Zdeňka Mahlera.

Jan Brychta neztrácel vtip a nadhled, a to jak ve svých ilustracích, tak v osobním životě. Humorně glosoval výstřelky anglických postmodernistů, např. Damiana Hirsta. „Kvalitu umění stejně prověří čas,“ říkával. V posledním rozhovoru mi prozradil, co si myslí o anglickém vkusu: „Angličané se vůči nám rozhodně nemůžou tvářit nadřazeně. Stačí srovnat meziválečnou avantgardu v Československu a v Británii. Pokud jde o pohled na umění, Britové jej většinou vnímají jako komoditu, investici. A ten jejich vkus! Poznáte to podle toho, čím se doma obklopují. Když už u nich najdete slušný obraz, tak má hrozný rám!“  (Miroslav Krupička)

Jan Brychta také vytvořil řadu komiksů. Klíčová je ale jeho série Příhody Slávka, Eliška a Strakoše, kterou pro Pionýrské noviny začal kreslit v únoru 1956. Po několika letech největšího komunistického temna představoval tento komiks první odvážný (a úspěšný) pokus o návrat k promluvovým bublinám a k syžetu blízkému Rychlým šípům.

V 60. letech vytvořil Brychta spolu se scenáristou Svatoplukem Hrnčířem sci-fi cyklus o Martinu Martínkovi a Marťánkovi a s libretistkou Ljubou Štíplovou humorný komiks Strýc, Laurinka a já, oba pro časopis Pionýr.

I když už je u nás dnes Jan Brychta téměř zapomenut, spolu s Karlem Frantou, Jiřím Kalouskem nebo Jaroslavem Malákem patří k nejdůležitějším českým tvůrcům, kteří se ve druhé polovině 20. století věnovali dětské ilustraci a komiksům.“

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění dalších souvislostí kolem vydávání časopisu PIONÝRSKÉ NOVINY či komiksu SLÁVKOVA DRUŽINA, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny archivované strany komiksu SLÁVKOVA DRUŽINA – kliknutím na náhled strany:

PIONYRSKE_NOVINY_SLAVEK_JEDE_NA_HORY

Prihody Slavkovy druziny 02

STARÁ STOPA – PIONÝRSKÉ NOVINY – 1957

Příběh na pokračování STARÁ STOPA z týdeníku PIONÝRSKÉ NOVINY 1957 pro www.detske-casopisy.cz digitalizoval Damro. Veliké díky! Damro spolu s digitalizovanými stránkami poslal i text tohoto článečku:

Jedna z aktivit ČSM začátkem padesátých let představovalo vydávání mládežnického a pionýrského tisku. Svaz se snažil svým tiskem obsáhnout všechny věkové kategorie dětí a mládeže.

PIONÝRSKÉ NOVINY začaly být vydávány z rozhodnutí předsednictva Ústředního výboru Československého svazu mládeže od 1.9.1951 v nakladatelství Mladá fronta. Jejich vydávání bylo inspirováno časopisem Pioněrskaja pravda, který byl obdobou PIONÝRSKÝCH NOVIN v SSSR. Pro děti na Slovensku vycházela slovenská verze PIONÝRSKÝCH NOVIN pod názvem PIONIERSKE  NOVINY.

Poslání a funkce PIONÝRSKÝCH NOVIN jsou patrné ze zprávy o tisku ČSM z roku 1952: „Pionýrské noviny mají obsáhnout celkovou politicko-výchovnou činnost v pionýrské organisaci a stát se tak jedním z význačných pomocníků při výchově pionýrů. Mají ukazovat dětem úlohu strany a svazu mládeže a seznamovat srozumitelnou formou se všemi událostmi vnitřní a zahraniční politiky, reagovat i na hlavní události kulturního života. Jejich úkolem je dále seznamovat s úkoly pionýrské organisace, zejména vysvětlovat otázky, jako je pomoc škole, zlepšení prospěchu, pomoc slabším žákům, plánování vlastní práce a režim dne, úspěšné závěrečné zkoušky, volba povolání, pomoc veřejnosti, apod. Mají ukazovat dětem rozdíl života v SSSR a lidově demokratických zemích oproti životu zemí kapitalistických a závislých.“

PIONÝRSKÉ NOVINY vycházely jednou týdně ve čtvrtek. První číslo z 1.9.1951 vyšlo mimořádně v sobotu – v první den školního roku 1951/1952. Poslední číslo tohoto ročníku vyšlo 21.8.1951. Vydávání následujícího ročníku novin (1952/1953) bylo prodlouženo až do prosince 1953. Další ročník (1954) již nekorespondoval se školním rokem, ale byl vydáván od ledna do prosince. Následující ročníky do roku 1957 vycházely také v souladu s kalendářním rokem.

Jeden výtisk prvního a druhého ročníku novin bylo možné pořídit za 1,50 Kčs. Jeden výtisk třetího ročníku (1954) stál pouze 30 haléřů. Tato výrazná změna ceny souvisí s měnovou reformou provedenou v roce 1953. Cena 30 haléřů za jedno číslo byla až do roku 1957 zachována. Předplatné prvního ročníku stálo do konce školního roku 73 Kčs, na celý školní rok včetně prázdnin 83 Kčs. Předplatné druhého ročníku činilo 75 Kč.

Týdeník byl vydáván do dubna 1968. Poslední číslo PIONÝRSKÝCH NOVIN vyšlo 25.4.1968. O týden později (2.5.1968) již vyšlo první číslo časopisu SEDMIČKA – následník PIONÝRSKÝCH NOVIN s podtitulem „Čtení pro chlapce a děvčata na sedm dní.“ Vedení nového časopisu bylo svěřeno poslednímu šéfredaktorovi PIONÝRSKÝCH NOVIN Janu Ryskovi.(Bc. Jana Tejnická)

PIONÝRSKÉ NOVINY byly druhým nejvýznamnějším periodikem ČSM hned po deníku Mladá fronta. Vycházely týdně v cca 100.000 výtiscích.

Redakce spolupracovala se značným počtem dětských i dospělých dopisovatelů a k zasílání příspěvků své čtenáře vyzývala. Také se začal od roku 1956 objevovat kreslený seriál, text býval pod obrázkem, ale také i s bublinkami. Komiks „Příhody Slávkovy družiny“ vycházel v několika ročnících. V týdeníku také vycházela četbu na pokračování. Například v roce 1954 Pionýrské noviny publikovaly četbu nazvanou „Petrovo pokolení“. Ročník 1956 zase dětem přinášel čtení na pokračování s názvem „Šipky k domovu“. V dalším ročníku vycházel román od Jana Drdy „ Jednou v máji “. Jedním z přispívatelů byla také Ljuba Štíplová (1930 – 2009) s příběhem „ Stará stopa.“

Bohužel zatím zde nejsou ke stáhnutí žádná čísla týdeníku PIONÝRSKÉ NOVINY .

Ljuba Štíplová, básnířka a scenáristka, se narodila 30. dubna 1930 v Praze. Vystudovala gymnázium, poté dva roky studovala sochařství na UMPRUM. Studium přerušila, vdala se a kvůli horšímu prostorovému vidění se na školu už nevrátila. Původně psala satiru především pro časopis Dikobraz, ale hlavně se věnovala poezii pro děti. Psala pro řadu periodik, zejména dětských – SLUNÍČKO, Věda a technika mládeži, PIONÝRSKÉ NOVINY a další. Věnovala se také knihám a scénářům k Večerníčkům.

V roce 1969 vytvořil Jaroslav Němeček ČTYŘLÍSTEK. Štíplová vyhověla žádosti o spolupráci a od 6. čísla dělala pro komiks scénáře. Stala se tak mámou ČTYŘLÍSTKU.

V roce 2008 v rámci udílení výročních cen jí nakladatelství Albatros udělilo cenu za celoživotní práci s dětskou knihou. Zemřela 24. září 2009 v Praze, kdy podlehla následkům úrazu ze srpnové autonehody.

Dva chlapci, Láďa a Kája, jsou na prázdninách u svého dědečka, lesníka na Šumavě. Náhodou objeví starý zápis z nějaké stopařské hry. Je šifrován, ale chlapci šifru rozluští. Jdou po stopách hry, která kdysi zůstala nedohrána. A při tom pátrání za pomoci pionýrů z Brna, s nimiž si dopisují, přinuceni zápletkou, dojdou až k cíli na poklad. K cíli, k němuž chlapci z oddílu Rudých průkopníků roku 1938 dojít nemohli, protože jim v tom zabránily napjaté události tehdejších zářijových dní.

Příběh je napínavý a veselý. A kromě napínavé zápletky se do něho prolínají vzpomínky na doby mnichovských událostí i záběry z prázdninového Brna. A kromě tohoto prolínání je v něm několik pěkných tábornických chvilek v šumavském údolí, lesnických postřehů i dobrých rad pro milovníky přírody.

Tento první příběh Ljuby Štíplové byl uveden v PIONÝRSKÝCH NOVINÁCH  v roce 1957 (resp. 1958) kde působila několik let jako přispívatelka a na táborech prožila každoročně řadu týdnů (ze záložky knihy STARÁ STOPA, vydané v roce 1963 v SNDK).

Je zde ovšem jedna zajímavost. Ve vydané knize je částečně přepracovaný příběh, zejména popis děje, včetně části textu v šifrách. V naskenovaném příběhu jsem u některých pokračování , jelikož část textu chyběl, nebo byla poškozená, musel text doplnit (stránky 7,8,12 a 13). Také , abych zachoval jednotný formát , jsou u jednotlivých pokračování někdy rozdílné velikosti písma a to z důvodu, že některá pokračování v PIONÝRSKÝCH NOVINÁCH měly jinou velikost.

Teď již jen zbývá, zda se najde někdo, kdo by sem vložil čísla PIONÝRSKÝCH NOVIN.

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k dokreslení souvislostí kolem vydávání PIONÝRSKÝCH NOVIN v roce 1957, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE dolů pod náhledem titulní stránku.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku archivovaný román, který vycházel na pokračování v PIONÝRSKÝCH NOVINÁCH 1957kliknutím na náhled strany:

PIONYRSKE_NOVINY_(1957)_STARA_STOPA