Category Archives: 1939

DOBRODRUŽNÝ SVĚT ZDEŇKA BURIANA

Před pár dny jsem si udělal radost a pořídil si za skoro patnáct stovek výpravnou knihu DOBRODRUŽNÝ SVĚT ZDEŇKA BURIANA s podtitulem Ilustrační tvorba z let 1927-1942 pro nakladatelství J. R. Vilímek a další. Knihu sestavili Ondřej Müller a Rostislav Walica.  Nádherně vyrobenou 415 stránkovou knihu v roce 2016 vydalo nakladatelství Plus.

Název knihy odkazuje i k časopisu DOBRODRUŽNÝ SVĚT, který se nám pomalu ale jistě daří na www.detske-casopisy.cz archivovat.

DOBRODRUŽNÝ SVĚT ZDEŇKA BURIANA je velká monografie z počátků mistrovy dobrodružné ilustrace. Knihu tvoří povětšinou kompletní soubory ilustrací ke knihám z nakladatelství J. R. Vilímek a několika dalších nakladatelů z let 1927–1942. Chybějící ilustrace jsou připojeny v dodatku, takže kniha poslouží rovněž jako vůbec první souborný katalog rané tvorby Zdeňka Buriana.

Vedle ilustrací a obálek ke známým knihám Alexandra Dumase, Roberta Louise Stevensona, Rudyarda Kiplinga či Alfreda Assollanta jsou v knize uvedeny i méně známí autoři Joseph Delmont, Paul Grabein, Rudolf de Haas a mnozí další. Výtvarný doprovod je uveden krátkou statí o autorovi i stručným obsahem knihy, aby čtenář měl lepší přehled, k jakému ději se ilustrace váží. Kniha též obsahuje několik raritních ilustrací z nevydaných knih nakladatelství J. R. Vilímek.

Ve fantastické předmluvě nazvané VYCHÁZKA DO SNU Ondřej Neff píše:

„Nesmrtelnost, to je asi meta, po níž přiznaně a častěji nepřiznaně touží umělec. Myslím na Mistra Buriana, do sebe uzavřeného, ostražitého proti světu, v mnohém ohledu zklamaného – takového jsem ho osobně poznal, jak by mu asi bylo u srdce, kdyby se probíral stránkami knihy, jako je tato. Burianem ilustrované knihy vycházejí a lidé je s nadšením kupují, hlavně kvůli ilustracím, méně už kvůli textu. Už to by byl důvod k uspokojení. Ovšem jak jsem poznal Buriana profesionála, měl by obrovskou radost z úrovně reprodukcí. Kvalita dnešní polygrafie předčí vše, co bylo v třicátých a čtyřicátých letech, natožpak to, co přišlo potom. Bez přehánění můžeme konstatovat, že takto reprodukované své práce Burian nikdy nespatřil.
Jeho talent mu byl prokletím i požehnáním. Narodil se s ním a zachované kresby zvířat, to mu bylo sedm let, prozrazují ruku suverénního kreslíře. Ve čtrnácti ho vzali na Akademii, po dvou letech ho vyhodili, protože se začal živit jako ilustrátor. Měl okamžitě úspěch, zakázka střídala zakázku a to bylo jeho prokletí. Ilustroval to, co mu zadali. Vzal mě jednou do svého depozitáře. Počet uskladněných prací odhadoval na sedm tisíc. Byla to roztodivná směsice témat. Rozpětí od pistolníků Maxe Branda po Staré Bělidlo Boženy Němcové s přívažkem neandrtálců a pterodaktylů. Bylo to v době, která Burianovi nepřála. Obrázky byly odsouzené do depozitáře jako do vězení.
Dnes je můžeme vidět v počtu a tiskové kvalitě, o jaké nemohl Mistr ani snít.
Mimoděk uvažuji, co spojuje Burianovy ilustrace. Jistě je to technika, kresebné mistrovství a malba prastarou technikou kvaše, objevenou arabskými malíři ve 12. století. Krom toho ale v nich cítím ještě něco jiného. Malíř dává jasně najevo svůj vztah k figuře.
Poznáme, které patří jeho sympatie. V jejich vzezření čteme celou škálu emocí, ovšem velmi často z nich čiší cosi jako vzdor. To je projev Burianova vnitřního postoje ke světu. Jsem realista a maluju, co vidím, to byla jeho zásada a držel se jí i v době, která mimetickým uměním pohrdala. On pohrdal dobou, tak zvláštní vztah to byl, vztah doby a umělce.
Není třeba o tom přemýšlet hořce. Za jiných, takzvaně lepších okolností by toho možná umělec nevytvořil tolik. Snad právě díky tomu všemu zde máme v rukou kolekci, cosi jako katalog výstavy vizí vzdorovitého muže, který dokázal nastoupit na cestu a nikdy z ní neuhnout ani o metr.“

Knihu uzavírá studie o ilustrační tvorbě Zdeňka Buriana z pera znalce jeho díla Rostislava Walici.

Mistr Zdeněk Burian byl, je a vždy bude nezaměnitelnou ikonou – malířem (nejen) mého dětství. Proto by se mi moc líbilo, kdyby tato kniha byla jen první ze série stejně kvalitně připravených Burianových monografií. Mistr si to nepochybně zaslouží a já, co by jeho vděčný obdivovatel také :-)

Prvně NOVÁ MLÁDEŽ – 1.ročník – 1939

Dnešní „prémierové“ číslo časopisu NOVÁ MLÁDEŽ z roku 1939 pro www.detske-casopisy.cz digitalizoval Agi. Moc děkujeme!

NOVÁ MLÁDEŽ – časopis Hlinkovej mládeže. Redigoval redakční sbor pod vedením Matúša Černáka, zodpovědným redaktorem byl profesor Jozef Hlavatý. Majitelem a vydavatelem časopisu bylo: Sborové veliteľstvo Hlinkovej mládeže. Dnes archivované číslo je z června 1939. Predplatné na celý ročník činilo 5 K.

Časopis získával „předplatitele“ tak, že první tři čísla poslal na hromadné adresy, hlavně do škol. To samo o sobě originální není, ale druhá „vynucovací“ fáze zřejmě jedinečná je:  „Mnohí si časopis ponechali a doteraz ho nezaplatili. Požiadali sme správy dotyčných škôl, aby dlžníci nedostali vysvedčenie, kým časopis nezaplatia. Žiadame všetkých dôrazne, aby predplatné ešte pred koncom školského roku vyrovnali. (Šekom a spoločne!)“

Andrej Hlinka (*1864  †1938) byl slovenský římskokatolický kněz, politik, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí. Krátce před svou smrtí se dohodl na spolupráci mezi („svojí“) Hlinkovou slovenskou lidovou stranou, Konradem Henleinem a politickým vůdcem maďarské menšiny v Československu, hrabětem Esterházym.

V časopise Hlinkovy mládeže nemohly chybět články o životě jejich ideového vůdce – i s dobově patrným protižidovským akcentem.

Tak jako byla myšlenka skautské hnutí zneužita k „politickým“ cílům v německu, byla podobně deformována i v poměrech samostatného Slovenského státu. Každý politický režim vždy vyvíjí enormní úsilí k ovlivnění mládeže – jak ve škole, kde to je s podstaty snadnější záležitostí, tak v mimoškolním čase – třeba prostřednictvím oddílů Hlinkovy mládeže, kde je zachován alespoň jakýsi prvek dobrovolnosti.

Březnové události roku 1939 jsou v časopise NOVÁ MLÁDEŽ zachyceny slovenským pohledem. Jen pro připomenutí souvislostí si dovolím citovat z webu Ústavu pro studium totalitních režimů:

„V březnu roku 1939 vyústily mnichovské události  v zánik samostatného československého státu. Generalita i vláda si byly vědomy iluze možnosti obrany okleštěného Československa a západní mocnosti neposkytly mezinárodní garance nových hranic. Navzdory snaze přizpůsobit vnitrostátní i zahraniční politiku německým představám se československé vládě nepodařilo dosáhnout takových vztahů s nacistickým Německem, které by umožnily další existenci Druhé republiky.

Vyhlášení samostatného slovenského státu. Dne 7. března 1939 jednal nacistický předák Arthur Seyss-Inquart v Bratislavě s Jozefem Tisem a Karolem Sidorem a snažil se je přimět k vyhlášení samostatného Slovenska. Česká vláda záhy nařídila vojenský zásah na Slovensku, který začal v noci z 9. na 10. března pod vedením generála Bedřicha Homoly. Zásah vyvrcholil vyhlášením stanného práva, sesazením Tisovy vlády prezidentem Háchou a vyhlášením tzv. vojenské diktatury. Do čela slovenské vlády byl 11. března povolán velitel Hlinkových gard Karol Sidor, který dosáhl odvolání mimořádných opatření. Tiso se uchýlil na svou faru v Bánovcích. 12. března 1939 němečtí emisaři jednali s Karolem Sidorem o odtržení Slovenska od českých zemí. Sidor na plán odmítl přistoupit. Nacisté se proto opětovně obrátili na Jozefa Tisa, který 13. března společně s Ferdinandem Ďurčanským jednal v Berlíně s Adolfem Hitlerem. Říšský kancléř se vyjádřil zcela jasně: buď bude vytvořen samostatný slovenský stát, nebo dovolí maďarským jednotkám vpadnout na Slovensko. Tiso nakonec vyslovil s Hitlerovým požadavkem souhlas. Dne 14. března 1939 slovenský sněm odhlasoval vytvoření Slovenského štátu v čele s Tisem. Maďarsko předalo československé vládě ultimátum požadující vyklizení Podkarpatské Rusi. Zároveň na toto území vstoupily maďarské jednotky, které se na mnoha místech střetly s odporem československé armády.“

Na podzim roku 1938 byly na Slovensku všechny skautské organizace rozpuštěny a povolena byla jen Hlinkova mládež (jakási obdoba německé Hitlerjugend). Po vzniku Slovenského štátu 14. března 1939 si nově vzniklá republika vydávala vlastní zákony a tak 28.4.1940 bylo zákonem nařízeno, že výchovu občanů ve věku 6-19 let  provádí Hlinkova mládež. Byl zakotven i pozdější poviný vstup do Hlinkových gard – tím mělo dojít k podchycení „všetkých mužských príslušníkov od 6 do 60 rokov“. Ale tyto tendence jsou patrny ještě před přijetím tohoto zákona – dnes archivované číslo NOVÉ MLÁDEŽE je z června 1939.

V časopise nechyběly obrázky z tradiční skautské praxe – osvědčeného čtenářského taháku rozvíjejícího představivost i motivaci něco podobného taky vytvořit.

Ať je doba jakkoliv dramatická, místo pro humor (byť leckdy specifický) se v ní najde vždy. A tak i na předposlední straně časopisu NOVÁ MLÁDEŽ nesmělo chybět VŠELIČO VESELÉHO NA POBAVENIE.

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k dokreslení souvislostí kolem vydávání časopisu NOVÁ MLÁDEŽ v roce 1939, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE dolů pod náhledem titulní stránky.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny strany archivovaného čísla NOVÁ MLÁDEŽ – kliknutím na náhled strany: