Category Archives: 1939

DOBRODRUŽNÝ SVĚT ZDEŇKA BURIANA

Před pár dny jsem si udělal radost a pořídil si za skoro patnáct stovek výpravnou knihu DOBRODRUŽNÝ SVĚT ZDEŇKA BURIANA s podtitulem Ilustrační tvorba z let 1927-1942 pro nakladatelství J. R. Vilímek a další. Knihu sestavili Ondřej Müller a Rostislav Walica.  Nádherně vyrobenou 415 stránkovou knihu v roce 2016 vydalo nakladatelství Plus.

Název knihy odkazuje i k časopisu DOBRODRUŽNÝ SVĚT, který se nám pomalu ale jistě daří na www.detske-casopisy.cz archivovat.

DOBRODRUŽNÝ SVĚT ZDEŇKA BURIANA je velká monografie z počátků mistrovy dobrodružné ilustrace. Knihu tvoří povětšinou kompletní soubory ilustrací ke knihám z nakladatelství J. R. Vilímek a několika dalších nakladatelů z let 1927–1942. Chybějící ilustrace jsou připojeny v dodatku, takže kniha poslouží rovněž jako vůbec první souborný katalog rané tvorby Zdeňka Buriana.

Vedle ilustrací a obálek ke známým knihám Alexandra Dumase, Roberta Louise Stevensona, Rudyarda Kiplinga či Alfreda Assollanta jsou v knize uvedeny i méně známí autoři Joseph Delmont, Paul Grabein, Rudolf de Haas a mnozí další. Výtvarný doprovod je uveden krátkou statí o autorovi i stručným obsahem knihy, aby čtenář měl lepší přehled, k jakému ději se ilustrace váží. Kniha též obsahuje několik raritních ilustrací z nevydaných knih nakladatelství J. R. Vilímek.

Ve fantastické předmluvě nazvané VYCHÁZKA DO SNU Ondřej Neff píše:

„Nesmrtelnost, to je asi meta, po níž přiznaně a častěji nepřiznaně touží umělec. Myslím na Mistra Buriana, do sebe uzavřeného, ostražitého proti světu, v mnohém ohledu zklamaného – takového jsem ho osobně poznal, jak by mu asi bylo u srdce, kdyby se probíral stránkami knihy, jako je tato. Burianem ilustrované knihy vycházejí a lidé je s nadšením kupují, hlavně kvůli ilustracím, méně už kvůli textu. Už to by byl důvod k uspokojení. Ovšem jak jsem poznal Buriana profesionála, měl by obrovskou radost z úrovně reprodukcí. Kvalita dnešní polygrafie předčí vše, co bylo v třicátých a čtyřicátých letech, natožpak to, co přišlo potom. Bez přehánění můžeme konstatovat, že takto reprodukované své práce Burian nikdy nespatřil.
Jeho talent mu byl prokletím i požehnáním. Narodil se s ním a zachované kresby zvířat, to mu bylo sedm let, prozrazují ruku suverénního kreslíře. Ve čtrnácti ho vzali na Akademii, po dvou letech ho vyhodili, protože se začal živit jako ilustrátor. Měl okamžitě úspěch, zakázka střídala zakázku a to bylo jeho prokletí. Ilustroval to, co mu zadali. Vzal mě jednou do svého depozitáře. Počet uskladněných prací odhadoval na sedm tisíc. Byla to roztodivná směsice témat. Rozpětí od pistolníků Maxe Branda po Staré Bělidlo Boženy Němcové s přívažkem neandrtálců a pterodaktylů. Bylo to v době, která Burianovi nepřála. Obrázky byly odsouzené do depozitáře jako do vězení.
Dnes je můžeme vidět v počtu a tiskové kvalitě, o jaké nemohl Mistr ani snít.
Mimoděk uvažuji, co spojuje Burianovy ilustrace. Jistě je to technika, kresebné mistrovství a malba prastarou technikou kvaše, objevenou arabskými malíři ve 12. století. Krom toho ale v nich cítím ještě něco jiného. Malíř dává jasně najevo svůj vztah k figuře.
Poznáme, které patří jeho sympatie. V jejich vzezření čteme celou škálu emocí, ovšem velmi často z nich čiší cosi jako vzdor. To je projev Burianova vnitřního postoje ke světu. Jsem realista a maluju, co vidím, to byla jeho zásada a držel se jí i v době, která mimetickým uměním pohrdala. On pohrdal dobou, tak zvláštní vztah to byl, vztah doby a umělce.
Není třeba o tom přemýšlet hořce. Za jiných, takzvaně lepších okolností by toho možná umělec nevytvořil tolik. Snad právě díky tomu všemu zde máme v rukou kolekci, cosi jako katalog výstavy vizí vzdorovitého muže, který dokázal nastoupit na cestu a nikdy z ní neuhnout ani o metr.“

Knihu uzavírá studie o ilustrační tvorbě Zdeňka Buriana z pera znalce jeho díla Rostislava Walici.

Mistr Zdeněk Burian byl, je a vždy bude nezaměnitelnou ikonou – malířem (nejen) mého dětství. Proto by se mi moc líbilo, kdyby tato kniha byla jen první ze série stejně kvalitně připravených Burianových monografií. Mistr si to nepochybně zaslouží a já, co by jeho vděčný obdivovatel také :-)

Prvně NOVÁ MLÁDEŽ – 1.ročník – 1939

Dnešní „prémierové“ číslo časopisu NOVÁ MLÁDEŽ z roku 1939 pro www.detske-casopisy.cz digitalizoval Agi. Moc děkujeme!

NOVÁ MLÁDEŽ – časopis Hlinkovej mládeže. Redigoval redakční sbor pod vedením Matúša Černáka, zodpovědným redaktorem byl profesor Jozef Hlavatý. Majitelem a vydavatelem časopisu bylo: Sborové veliteľstvo Hlinkovej mládeže. Dnes archivované číslo je z června 1939. Predplatné na celý ročník činilo 5 K.

Časopis získával „předplatitele“ tak, že první tři čísla poslal na hromadné adresy, hlavně do škol. To samo o sobě originální není, ale druhá „vynucovací“ fáze zřejmě jedinečná je:  „Mnohí si časopis ponechali a doteraz ho nezaplatili. Požiadali sme správy dotyčných škôl, aby dlžníci nedostali vysvedčenie, kým časopis nezaplatia. Žiadame všetkých dôrazne, aby predplatné ešte pred koncom školského roku vyrovnali. (Šekom a spoločne!)“

Andrej Hlinka (*1864  †1938) byl slovenský římskokatolický kněz, politik, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí. Krátce před svou smrtí se dohodl na spolupráci mezi („svojí“) Hlinkovou slovenskou lidovou stranou, Konradem Henleinem a politickým vůdcem maďarské menšiny v Československu, hrabětem Esterházym.

V časopise Hlinkovy mládeže nemohly chybět články o životě jejich ideového vůdce – i s dobově patrným protižidovským akcentem.

Tak jako byla myšlenka skautské hnutí zneužita k „politickým“ cílům v německu, byla podobně deformována i v poměrech samostatného Slovenského státu. Každý politický režim vždy vyvíjí enormní úsilí k ovlivnění mládeže – jak ve škole, kde to je s podstaty snadnější záležitostí, tak v mimoškolním čase – třeba prostřednictvím oddílů Hlinkovy mládeže, kde je zachován alespoň jakýsi prvek dobrovolnosti.

Březnové události roku 1939 jsou v časopise NOVÁ MLÁDEŽ zachyceny slovenským pohledem. Jen pro připomenutí souvislostí si dovolím citovat z webu Ústavu pro studium totalitních režimů:

„V březnu roku 1939 vyústily mnichovské události  v zánik samostatného československého státu. Generalita i vláda si byly vědomy iluze možnosti obrany okleštěného Československa a západní mocnosti neposkytly mezinárodní garance nových hranic. Navzdory snaze přizpůsobit vnitrostátní i zahraniční politiku německým představám se československé vládě nepodařilo dosáhnout takových vztahů s nacistickým Německem, které by umožnily další existenci Druhé republiky.

Vyhlášení samostatného slovenského státu. Dne 7. března 1939 jednal nacistický předák Arthur Seyss-Inquart v Bratislavě s Jozefem Tisem a Karolem Sidorem a snažil se je přimět k vyhlášení samostatného Slovenska. Česká vláda záhy nařídila vojenský zásah na Slovensku, který začal v noci z 9. na 10. března pod vedením generála Bedřicha Homoly. Zásah vyvrcholil vyhlášením stanného práva, sesazením Tisovy vlády prezidentem Háchou a vyhlášením tzv. vojenské diktatury. Do čela slovenské vlády byl 11. března povolán velitel Hlinkových gard Karol Sidor, který dosáhl odvolání mimořádných opatření. Tiso se uchýlil na svou faru v Bánovcích. 12. března 1939 němečtí emisaři jednali s Karolem Sidorem o odtržení Slovenska od českých zemí. Sidor na plán odmítl přistoupit. Nacisté se proto opětovně obrátili na Jozefa Tisa, který 13. března společně s Ferdinandem Ďurčanským jednal v Berlíně s Adolfem Hitlerem. Říšský kancléř se vyjádřil zcela jasně: buď bude vytvořen samostatný slovenský stát, nebo dovolí maďarským jednotkám vpadnout na Slovensko. Tiso nakonec vyslovil s Hitlerovým požadavkem souhlas. Dne 14. března 1939 slovenský sněm odhlasoval vytvoření Slovenského štátu v čele s Tisem. Maďarsko předalo československé vládě ultimátum požadující vyklizení Podkarpatské Rusi. Zároveň na toto území vstoupily maďarské jednotky, které se na mnoha místech střetly s odporem československé armády.“

Na podzim roku 1938 byly na Slovensku všechny skautské organizace rozpuštěny a povolena byla jen Hlinkova mládež (jakási obdoba německé Hitlerjugend). Po vzniku Slovenského štátu 14. března 1939 si nově vzniklá republika vydávala vlastní zákony a tak 28.4.1940 bylo zákonem nařízeno, že výchovu občanů ve věku 6-19 let  provádí Hlinkova mládež. Byl zakotven i pozdější poviný vstup do Hlinkových gard – tím mělo dojít k podchycení „všetkých mužských príslušníkov od 6 do 60 rokov“. Ale tyto tendence jsou patrny ještě před přijetím tohoto zákona – dnes archivované číslo NOVÉ MLÁDEŽE je z června 1939.

V časopise nechyběly obrázky z tradiční skautské praxe – osvědčeného čtenářského taháku rozvíjejícího představivost i motivaci něco podobného taky vytvořit.

Ať je doba jakkoliv dramatická, místo pro humor (byť leckdy specifický) se v ní najde vždy. A tak i na předposlední straně časopisu NOVÁ MLÁDEŽ nesmělo chybět VŠELIČO VESELÉHO NA POBAVENIE.

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k dokreslení souvislostí kolem vydávání časopisu NOVÁ MLÁDEŽ v roce 1939, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE dolů pod náhledem titulní stránky.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny strany archivovaného čísla NOVÁ MLÁDEŽ – kliknutím na náhled strany:

Dalších 5 čísel časopisu PUNŤA – 5.ročník – 1939

V článečku z 20.12.2014 byl prvně na www.detske-casopisy.cz archivován časopis PUNŤA – jakýsi prvorepublikový předchůdce ČTYŘLÍSTKU. Tehdy do archivu přibyly pouze 2 čísla z roku 1938.

Dnes přidáváme dalších 5 čísel z roku 1939 (5.ročník)! Digitalizoval je Damro – veliké díky!

I dnes se některá čísla nepodařilo digitalizovat kompletní (většinou chybí některá z vnitřních stran), ale třeba se díky návštěvníkům tohoto webu podaří do našeho archivu získat chybějící stránky : -)

O tom, že je časopis PUNŤA pojem a zaujímá významné místo v historii československého komiksu, svědčí i fakt, že Kája Saudek tenhle starý kreslený seriál označoval za jeden z vlivů, který ho ke kreslení přivedl.

Zatím nejrozsáhlejší pojednání o časopise PUNŤA napsala Olga Bezděková – PO STOPÁCH KRESLENÝCH SERIÁLŮ 1.DÍL. Zmiňuje jej uceleně 2x. V článečku ze 4.11.2016 je citována část ze stran 30-33. Dnes si dovoluji citovat ze stran 91-92, kde Olga Bezděková o PUNŤOVI píše:

„To, co pro děti znamená ĆTYŘLÍSTEK, to pro jejich prababičky znamenal časopis PUNŤA. Kresleným hrdinou, po kterém byl pojmenovaný, byl bílý kulatý psík, který chodil po dvou a žil ve svém specifickém světě, zarámovaném do blízkosti dětí. Poprvé se objevil na stránkách dětské přílohy časopisu LIST PANÍ A DÍVEK (Rodina, nakladatelská a.s.) kreslený René Klapačem (1934).

Blanka Svačinová, která PUNŤU doprovázela verši, o kreslíři později napsala: Před více než padesáti lety žil v Praze na Starém Městě malíř René Klapač. Strávil několik let ve Francii, kde se pokoušel vniknout do tajů kresleného filmu. Učarovalo mu umění Walta Disneye. Chtěl se také pokusit oživit kreslené postavičky, které by byly blízké našim dětem. Z Paříže si přivezl malého bílého chundelatého pejska, pinče, kterému dal jméno Punťa. Punťa byl veselé, hravé štěně a jeho pán často se zalíbením pozoroval jeho skotačení. A protože neměl fotografický aparát ani filmovou kameru, začal Punťu kreslit. Jenže kreslený film u nás nebyl ještě na světě, a tak se dostal Punťa na stránky časopisu…

LIST NAŠICH DĚTÍ, jak se příloha jmenovala, zaujímal skutečně jeden list a PUNŤOVY PŘÍHODY pokrývaly dvanácti obrázky půl stránky. Zpočátku byly obrázky doplněny textem, později veršem z pera M.Voříškové. Stručné výstižné názvy starších PUNŤOVÝCH PŘÍHOD bývaly později zveršované a vystihovaly pointu příběhu.

punta_5-rocnik_1939_cislo_53_krisime_slavu_kroju

Úspěch u dětských čtěnářů záhy přivedl nakladatele na nápad vydat několik souborných sešitů PUNŤOVÝCH KRESLENÝCH DOBRODRUŽSTVÍ. A když se psí hrdina zapsal do dětských srdcí , noc nebránilo tomu založit časopis pod stejnojmenným názvem s podtitulem VESELÉ A SMUTNÉ PŘÍHODY ROZPUSTILÉHO PSÍKA PUNŤI. Po čtyřech souborných sešitech, které vyšly pod názvem PUNŤA, vznikl nakonec v roce 1935 časopis PUNŤA (odpovědný redaktor Augustin Novák, řídí M.Voříšková). Časopis navíc přinášel zajímavé příběhy, povídky, rubriky a spoustu jiných věcí pro zábavu i poučení. Seriál o PUNŤOVI časopisu dominoval, ale zároveň se zde začaly otiskovat další seriály, z nichž ty největší PUNŤA – hostitel – uváděl. PUNŤA také dirigoval všechny rubriky, které postupně v časopise vznikaly.

Prvních několik desítek příběhů, přetištěných Z Listu paní a dívek, přinášelo nejrozmanitější příhody, od seznámení s fenkou Kiki až po společný výlet do Afriky, kam ve 30. letech směřoval každý druhý hrdina dětských knížek. Punťa se svou drahou Kiki dostali se do Afriky. Sobě člunek vypůjčili a teď na něm domů pílí. Punťu, Kiki a černouška čeká perná vzdušná zkouška. Dej si pozor umazánku, sic vypadneš z aeroplánku. V Africe zachraňují černouška Bimba a získávají tak kamaráda do seriálu.

punta_5-rocnik_1939_cislo_53_kterak_bimba_kradez_bobu

Po šťastném návratu domů, k Punťovým „pánům“, sourozencům Haničce a Vášovi, proběhne psí svatba, neboť Punťa požádá Kiki „o ruku“. Následuje nová etapa Punťova života. Stává se otcem a jeho drahá Kiki rozvážnou matkou trojčátek. Punťovo darebáctví se tak přesune na jeho potomky. Mary, Barry a Harry (pojmenovaná americkými jmény) vydatně zlobí, a tak je Punťa nucen je všechny vyslat do světa na zkušenou. Děti jejich putování sledují v dalších příhodách. Mezitím Punťa propadaje nudě objeví v biografu dvojici slavných amerických filmových komiků Laurela a Hardyho a seriál dostává nové obrátky. Punťa pozve komiky do Československa a spolu s nimi prožívá další příhody. Nakonec se v jejich doprovodu vydá do Hollywoodu. Tam se seznámí dokonce s dětskou filmovou hvězdou, slavnou Shirley Templovou.

Seriál se rozvíjí v několika rovinách. Sledujeme Punťu na jeho toulkách, a zároveň se na protější stránce odvíjejí příhody jeho ratolestí. Navštěvují školu, vycvičí se a snaží se zakotvit v zaměstnání. Mary uspěje jako společnice, Harry jako detektiv a Barry skončí v cirkuse, jak si vždycky přál. Jindy se zase opuštěná Kiki vydá hledat Punťu a její cesta se odehrává na jedné stránce časopisu, zatímco kýžený Punťa se pohybuje na stránce protilehlé. Děj je tak košatě rozvíjen. I jejich přátelé se někdy stávají ústředními postavami seriálu, když hlavní hrdinové ustupují do pozadí. Želva Líza tehdy, když provází Kiki hledající Punťu po světě. Vysílená Kiki zemdleně klesá a Líza se vydá hledat pomoc. Zabloudí a dostane se až do moře, kde na ni číhá nebezpečí v podobě chobotnice. Naštěstí zakročí stará želva Klára a vystrašenou Lízu zachrání: důkladně zauzluje chobotnici chapadla. Při šťastném setkání trojlístku se však ve svém vyprávění Líza chvástá, jak si sama poradila s nebezpečnou chobotnicí. Setkání probíhá v pražské zoologické zahradě, kam dorazil i Punťa pro změnu od severního pólu s celou partou zvířátek z havarovaného cirkusu. Potkají zde hada, kamaráda z Afriky, a pomohou mu na svobodu. Ze zoologické zahrady si Punťa přivede domů i malého medvídka Mývala, aby ho Kiki převychovala . Nezvedený, divoký, podnikavý Mýval se však vychovávat nedá a jeho kousky naplní sérii dalších epizod. Za Mary přijede ženich Jerry a koná se svatba. Ovšem Punťa není k mání, právě se nalézá v Habeši, kde je válka. Samozřejmě, že se tam jako vždycky všude potkává s nějakým známým: tentokrát je to černoušek Bimbo.

V seriálu není nic nemožného. Jezdí se tam přes hory a doly, přes řeky a moře. Punťa se dostane snadno do Afriky, ale i do Ameriky, do Hamburku nebo na severní točnu . Jeho touze po dobrodružství se meze nekladou. Jakmile se mu zachce odejít z domova do světa (důvodem může být i triviální věc jako nechuť obědvat hrášek), uteče, ať se to Kiki líbí nebo ne.

Někdy seriál stagnuje. Autoři už nevědí kudy kam, sahají po námětech od čtenářů anebo stylizují náš psí pár do lidských dimenzí: Punťa s Kiki pijí kafíčko, tancují. Punťa se s komiky Laurelem a Hardym tak rozšoupne popíjením piva, že to pak doma od Kiki schytá. Ovšem Kiki je také číslo: když ještě za svobodna přijme pozvání k Punťovi na Silvestra, popíjí s ním kmínku a pak se tak rozdovádí, že lítá po klávesách piána sem a tam a bujaře prohlašuje, že se přece učí hrát. Přestože seriál upadá do stojatých vod a přešlapuje na místě, znova se rozlétne díky dobrému nápadu a originálním zápletkám. Například Punťu přemění na žábu a psík se tak podívá na dno rybníka, protože ho tam jako žábu něco vábí. Chytne ho vodník a zavede k sobě domů, dětem na hraní. Punťa nelení a záhy vodníkovi vypustí všechny dušičky z hrníčků. Rozezlený vodník ho ztrestá a vykopne z vody a k Punťově radosti za trest přeměňuje na psa. Mezitím se medvídek Mýval vydal na cestu hledat Punťu, po kterém Kiki touhou chřadne. Dostává se v rámci svých vlastních dobrodružství do cirkusu, a tak autoři v každém čísle opět předkládají dvě linie příběhu najednou, každou epizodu na zvláštní stránce. Mýval se s Punťou nakonec ani nepotká, ale oba prožijí hojně dobrodružství.

Zápletky seriálu jsou rozmanité: pronásledování zlodějů, jejich pomsta, vězení, útěky, cestování nejrůznějšími dopravními prostředky, setkávání se zvířátky, která jsou často hrdinům nápomocná, dovádění s dětmi Haničkou a Vašíkem, hry s černouškem Bimbo. Například hra na schovávanou končí v Půjčovně masek, a tak se zvířátka s dětmi vyřádí: převleky za rytíře, dámu v krinolíně, poslíčka v livreji. Bimbo se pak v livreji octne ve skutečném hotelu, kde zažívá chvilky groteskního rázu. Vrátný uzurpátor uklouzne před Bimbem a padne mezi kbelíky s vodou. Bimbo a jeho příhody v hotelu vyvedly seriál přes několik epizod.

Z dalších psů tam vystupuje potměšilý Alík. Punťu dostane do vězení (nastraží na něj léčku), jindy mu na plese podrazí nohu a Punťa se rozplácne jak široký, tak dlouhý. A je zle. Obletovaná Kiki rozhněvaně opouští ples, neboť se za nemotoru Punťu stydí. Žárlivý Punťa kuje pomstu. Inspirace autorům dodá někdy i roční období, jak v seriálech bývá osvědčeným zvykem. Punťa v zimě provozuje sporty od bruslení přes sáňkování až k lyžování, ale jaksi se mu nedaří, je smolař. Ovšem všechny jeho komické pády jsou zdrojem zábavy.

Seriálový výjev nejednou pronikl na titulní stránku obálky. V průběhu let se ke kreslíři René Klapačovi přidala Hermína Tearlová, která se pak s malířem někdy střídala. Punťova původně kresebně nevyzrálá figurka z Listu paní a dívek se Klapačovi později ustálila na bříškatém psíkovi, který se rád přejídal. Oproti původním kresbám došlo v podobě Punti k značné změně, jeho tvář se zvýraznila. H. Tearlová se přizpůsobila kreslířovu pojetí, ale pozorní čtenáři kresbu Klapačovu od Tearlové rozpoznají. Veršování obstarávali vedle M. Voříškové A. Novák, J. Kaublová, B. Svačinová a Z. Helenová.

Punťa se ve své době stal jakýmsi symbolem, přítelem, který děti nezklamal; pobavil je a spolu s ním prožívaly všechna jeho dobrodružství. Děti si Punťu osvojily a ztotožňovaly se s ním. Navíc podpořil jejich fantazii a obohatil jejich dětský svět. Rády se zúčastňovaly akcí a soutěží, které pořádal. Stal se pojmem, ke kterému se děti s důvěrou obracely, posílaly mu psaníčka. Slavil triumfy, ale patřil ke své době a jeho výtvarné pojetí se vymyká měřítkům kladeným na současnou kresbu pro děti. Nicméně série jeho příhod i příhod dalších hrdinů seriálu pobavila v letech 1935-1942 celou generaci čtenářů a pamětníci na ně dodnes nostalgicky vzpomínají.“

Olga Bezděková se z titulu své knihy věnuje časopisu PUNŤA z pozice kreslených seriálů, které v něm byly otiskovány. Bylo by ale nespravedlivé hodnotit PUNŤU pouze viděním touto optikou. V dnes archivovaných číslech 5.ročníku PUNŤI tvoří dětská poesie (či prosté veršovánky) i próza nepominutelnou součást.

punta_5-rocnik_1939_cislo_53_pima_a_pam_komediantska_dvojcata

Například 50.číslo z ledna 1939 mělo 10 stran „textových“ (63%), 5 stran s kreslenými příběhy + 1 titulní kreslenou stranu (37%). Při srovnávání se ČTYŘLÍSTKEM je tenhle fakt dominantní odlišností.

Na pokračování vycházel v PUNŤOVI mimo jiné chlapecký román SPRAVEDLIVÝ CHESS z pera Vládi Zíky (*1900  +1971). Román vyšel v témže roce (1939) knižně v nakladateství Máj. Vláďa Zíka prý psal velice rychle a údajně dokázal vytvořit sešitovou novelu během jednoho večera. Napsal desítky sešitových románů a podepisoval je různými pseudonymy. V roce 1945 byl obviněn z kolaborace s Němci za romány LETADLO NAD AFRIKOU (1942) a HRDINOVÉ SEVERU (1943).

punta_5-rocnik_1939_cislo_53_spravedlivy_chess

Emil Posledník (*1903  +1961) v časopise PUNŤA kreslil seriál VODNÍK VENCA (v roce 1947 vyšel i knižně), ale je podepsán i pod seriálem BILLY A KUKU (jeho signatura „E“ v pravém dolním rohu).

punta_5-rocnik_1939_cislo_53_zhoubna_stava_stir_a_krava

Kreslený seriál RŮDA A SLÁVINKA připravovala Hermína Týrlová (*1900  +1993). Cca od roku 1938 občas kreslila místo Reného Klapače  některé příběhy PUNŤI.

punta_5-rocnik_1939_cislo_53_ruda_a_slavinka

Olga Bezděková a Milan Krejčí se o časopise PUNŤA zmiňují i v knize PO STOPÁCH KRESLENÝCH SERIÁLŮ 2.DÍL – strana 116:

„Záhy po listopadu 1989 se na trhu objevil šedesátistránkový sešit PUNŤA (Blanka Svačinová, Julie Kaublová, René Klapač), který vydalo nakladatelství  Kruh v Hradci Králové v roce 1991.“

Pokud máš jakoukoliv informaci, která by přispěla k doplnění dalších souvislostí kolem vydávání časopisu PUNŤA v roce 1938, prosím, napiš ji do KOMENTÁŘE – dolů pod náhledy titulních stránek.

Stáhni si (jako registrovaný uživatel tohoto webu) do svého tabletu, pc nebo notebooku všechny archivované strany časopisu PUNŤA – kliknutím na náhled strany:

punta_5-rocnik_1939_cislo_49

 

punta_5-rocnik_1939_cislo_50

punta_5-rocnik_1939_cislo_51

punta_5-rocnik_1939_cislo_52

punta_5-rocnik_1939_cislo_53